URAL aneb expedice jak má být
CestováníMajestátný, tajuplný, nekonečný, přitažlivý, ale i drsný Ural, pnoucí se v délce téměř dva a půl tisíce kilometrů a vypínající se z nekonečné tajgy a tundry. Byli jsme mezi prvními organizovanými turisty a trekaři, kteří tuto oblast navštívili. A tak jsme tady byli patřičně vítáni místními lidmi, organizacemi a institucemi, se kterými jsme přišli do styku.
Majestátný, tajuplný, nekonečný, přitažlivý, ale i drsný Ural, pnoucí se v délce téměř dva a půl tisíce kilometrů a vypínající se z nekonečné tajgy a tundry. Byli jsme mezi prvními organizovanými turisty a trekaři, kteří tuto oblast navštívili. A tak jsme tady byli patřičně vítáni místními lidmi, organizacemi a institucemi, se kterými jsme přišli do styku.
Jižně od Severního ledového oceánu se rozprostírají dvě vegetační pásma – tundra a tajga. Společně pokrývají čtvrtinu pevniny severní polokoule. Od severu k jihu jimi prochází pohoří Ural, více než 2 000 km dlouhý hřeben hor. Dělí se na čtyři pásma. Polární Ural s nejvyšší horou Narodnaja (1 894 m n. m.), Severní Ural s vrcholem Telpoziz (1 617 m n. m.), Střední Ural – Kožalovskij Kameň (1 568 m n.m.) a Jižní Ural s vrcholem Jamentan (1 683 m n. m.). Pohoří vzniklo v prvohorách. Svou výškou snad nepatří do seznamu velehor, ovšem rozlohou a majestátností, která uchvátí na první pohled proti celkově nízkému okolí, si rozhodně zaslouží respekt. Svahy pohoří nejsou strmé, z hlavního hřebene nevystupuje výrazně žádný vrchol. Hřebenové partie jsou kamenné. Podnebí je kontinentální, v létě dosahují teploty kolem 15 až 25 °C. V zimě jsou mrazy i přes minus 30 °C. Příroda a podnebí připomínají kanadský a aljašský sever. Milovníci flóry a fauny si přijdou v každém případě na své. Vyskytuje se zde dost endemitů a vzácných druhů. Mimo města zde najdeme i rozmanité zapadlé vesnice s původním obyvatelstvem, ale i s potomky trestaneckých táborů – „gulagů“. Lidé jsou přátelští a pohostinní.
Každý začátek je těžký
Expedici jsme připravovali dva roky, loni jsme totiž nevyjeli. Organizace, která nás zvala, a která překlenula problémy s místní přetrvávající byrokracií v donedávna vojensky uzavřených oblastech, neměla ministerstvem přidělený „noměr referencie“ a my jsme proto nedostali víza, přestože jsme už uhradili dopravu. Peníze propadly a zůstali jsme doma. Díky zvýšenému úsilí a získání dalších místních uralských kontaktů jsme nakonec všechny papíry vyřídili a 27. června 2001 se v počtu dvaceti sešli na ruzyňském letišti.
„Načinajetsja noměr rejsa…“ hlásí v ruštině pokyny, které nás opravňují jít k odbavení a posléze vstoupit na palubu ruského letadla. V letadle baštíme ostošest a ani si neuvědomujeme, že za necelé dvě hodiny přistáváme v Sankt Peterburgu (bývalý Leningrad), nejkrásnějším městě Ruské republiky. Pár hodin času využíváme k prohlídce města a taky k úžasu nad skupinkou nudistů před Petropavlovskou pevností, kteří lovili paprsky počínajícího letního sluníčka. V 01 hodin se zasouvají těžké podvozky do útrob Tupoleva a hvězdná obloha nás provází, ale ne dlouho. Vždyť letíme na jihovýchod a jsme na severu, za pár hodin vidíme z výšky 10 000 m n.m. nezapomenutelné svítání.
S Andrejem do KGB
Přistáváme v Jekatěrinburgu (původní Sverdlovsk), kde nás čeká Andrej, místní profesionální průvodce, vedoucí klubu turistiky mládeže v tomto čtvrtém největším městě Ruska, městě za Uralem, na kraji Sibiře. Vše máme zajištěné. Mikrobusem odjíždíme do internátu, kde se ubytujeme. Jedeme nakupovat. S Andrejem obíhám úřady i KGB, jelikož se chceme dostat do oblastí Severu i Zapovědniku. Řešíme program, vymýšlíme různé alternativy, co by bylo pro nás atraktivní, co dostupné. Z původních plánů slevuji, jelikož bychom potřebovali dva měsíce volna… Vzdálenosti a nedostupnost nám dávají za pravdu, musíme si zvyknout na jiná měřítka a zejména se přizpůsobit. I méně někdy znamená více. Přesto jsme toho zvládli hodně.
Vlakem z druhé světové do tajgy na koncert
Na druhý den konečně vyjíždíme. Obtěžkáni batohy s věcmi, jídlem i levnou vodkou, a to na čtyři dny. Z hlavního nádraží jedeme místním vlakem, který je tak prostorný a velký, že v náladě na „palubě vagónu“ tancujeme s místními lidmi, bábuškami, načančanými slečnami, zkrátka navazujeme družbu. Je veselo a hodně veselo, až se nám nechce přestupovat na místní bus, který snad pamatuje „druhou světovou“.
Zaprášení a trochu umačkaní jsme se doslova vyklopili v typické „děrevně“ (vesnici) Krasnojar, která byla opravdu krásná. A konečně pravá tajga. Všichni, nastříkaní různými značkami repelentů, sprejů a bůhví čím ještě, vstupujeme s pomocí buzoly do nekončených prostor lesů, řek, říček, jezer i jezírek, abychom tábořili pod vrcholem Šunut a mohli ještě v pozdním večeru spatřit zapadající slunce. To byl pro nás všechny doslova „koncert“. Moře vlnících se lesů s vyčnívajícími suky skal a nevýrazných vrcholů se zalilo sluneční září. Sedíme mlčky a pozorujeme krásu Středního Uralu z nejvyššího vrcholu této oblasti. Nikomu nevadí, že vstáváme brzy ráno v pět, abychom viděli i východ sluníčka. Tři dny jsme ještě procházíme napříč tajgou, opuštěnou dědinou Revděl, kde žije pouze jeden člověk. Prohlédli jsme si jeskyni Družba, chytli pouze jednu rybu, tábořili a vařili převážně na ohni. Někteří měli možnost poznat, co to znamená zabloudit, propadnout se po kolena do bažiny nebo třeba spadnout do řeky při brodu, nebo co je to kontinentální počasí. Odpolední tepla se vyšplhala na sluníčku i přes čtyřicet stupňů a ráno u říčky Bardym jsme naměřili dokonce –1°C. Podívali jsme se i do kultivovaného parku Oleni Ruči s řekou Sergon, ale to nebylo to pravé. To, proč jsme letěli tolik tisíc kilometrů, za opravdovým dobrodružstvím, do opuštěných oblastí Uralu.
Repelenty na severouralské komáry platí
Další dobrodružství nás čekalo o několik set kilometrů dále na severu. Nočním lůžkovým vlakem jsme se dopravili do Severouralsku. Vlak byl bez uzavřeného kupé, ale zato s děžurnujou a s podáváním čaje. Sáček čaje s „nitočkoj“ stál čtyři rublíky a čaj se sáčkem bez nitočky stál tři rublíky (pro nezasvěcené – jedná se o sáček čaje s upevněnou nitkou). Družba s místními nezná konce a dovídáme se i různé věci. Od ekonomiky, politiky až po varování, že v tajze pod Uralským hřebenem se určitě ztratíme nebo nás sežerou komáři velcí jako palce. Uralský mužik posilněný dávkou vodky nám naháněl strach, ale o to víc jsme se těšili až poznáme jinou, odlišnou oblast Severního Uralu. Průvodce Andrej byl jednička a věřili jsme, že pokud se budeme držet pohromadě, nic se nám nestane. Na nějaké to bodnutí komárem jsme si už zvykli. A propos – repelenty zabíraly báječně!
Mezi Evropou a Asií
V Severouralsku, městě nedaleko hlavního uralského hřebene, který na první pohled vypadá jakoby zde nedávno přešla fronta, jsme se ubytovali v tělocvičně. Šéfka místního odboru turistiky nám vyřídila speciální mikrobus, který nás odváží po velmi špatné cestě, přes tajgu přímo pod hlavní hřeben k „turbáze“. Turbáza je již nefunkční, jen sem tam zde zavítá nějaký lovec. Palandy, stará kamna, nedaleký potok a ticho, tichoucí ticho. Druhý den vyrážíme na třídenní trek do výšky přes tisíc metrů k hlavnímu hřebeni. Jsme v místě, kde se rozděluje Evropa a Asie. Hřeben je posetý kameny a vypíná se nad nekonečně rozsáhlou tajgou. Doslova nás fascinuje. Je slunečně a teplo, rozhledy na všechny strany. Tábor jsme postavili na terasách, odkud vyrážíme polehku. Zpět se vracíme obtěžkáni trofejemi. Bereme sobí a losí shozy a odvážíme je až domů. Do batohu se nevešly a tak je na ně přivazujeme. Musíme dávat pozor, ať někomu při přepravě nevypíchneme oko nebo nerozpářeme břicho. To by se mohlo stát, například ve vlaku s místními domorodci, kteří cestují tisíce kilometrů a desinfikují si útroby různými destiláty.
Jak najít pas v kupce sena
Navštívili jsme taky „selo“ (vesnici) nesoucí název Vsjevologoblagodarskoje. To byl další zážitek – uprostřed tajgy rázovitá, zcela dřevěná vesnice, s jedním obchůdkem, který jsme samozřejmě celý vykoupili. Nedaleká křišťálově čistá jezera nás osvěžují. Na závěr ještě zvládáme dvoudenní trek na překrásný skalnatý vrchol Kumbu, odkud si zopakujeme focení a natáčení východu i západu slunce. Všichni se v myšlenkách loučíme s překrásnou přírodou Uralu, s místní flórou, která mnohé uchvátila natolik, že nafotili stovky snímků. Byli jsme v zemi, kde je možné vše, anebo možné je i nemožné v důsledku přetrvávající byrokracie. Je možné i to, že prodavačky v obchůdku na počest „inostrancov“, které viděly poprvé, otevřely láhev, kterou s námi vypily a až pak obsluhovaly. Je možné i to, že při hledání dokladů, které náš klient Petr zapomněl na lavičce v městě Jekatěrinburgu, se pátrání po ledvince osobně zúčastnil ředitel místní věznice. Kvůli nám, protože jsme Slované a hosté, zorganizoval nemožné. Jako jehlu v kupce sena začal prohledávat okolí místa, kde Petr doklady zapomněl, domy, vchody … až doslova tu jehlu našel. Prostě neskutečné!
Když je málo vodky
Mohl bych vzpomínat a psát ještě dlouho. Vzpomínat na různé výroky u večerních ohňů místních lidí, kde se mimo jiné dozvíte, že například „nět někrasivych ženščin, tožko vodky malo…“. Vzpomínat nebudu jen já, ale se mnou určitě i dvacet účastníků naší expedice. Už neuslyšíme každodenní volání Andreje „rebjata, voda kypiť…“, kdy jsme byli rádi, že máme uvařenou vodu na čaj i polévku.
Pokud se chcete dovědět o této expedici více, můžete přijet na Galahorobál do Frenštátu pod Radhoštěm, spojený s promítáním diafilmů a videofilmů z našich expedic nebo navštívit náš komponovaný pořad Ural nebo… Nebo se s naší cestovní kanceláří vydat v roce 2002 na podobnou expedici. Milovníci přírody a hor si stoprocentně přijdou na své.
Nahrávání ...
