V Bulharsku nejen na pláži
CestováníPo hodinovém čekání na autobusovém nádraží Florenc jsme se už začali bát, jestli náhodou bulharská dopravní společnost nezkrachovala. Obavy se nakonec ukázaly být liché. Následovalo 36 hodin v autobuse, kterému se v polovině cesty rozbila klimatizace. Hlavou se nám honily připomínky maminek a babiček: „V Bulharsku se krade, dostanete průjem, mají tam špinavý turecký záchody…“
Po hodinovém čekání na autobusovém nádraží Florenc jsme se už začali bát, jestli náhodou bulharská dopravní společnost nezkrachovala. Obavy se nakonec ukázaly být liché. Následovalo 36 hodin v autobuse, kterému se v polovině cesty rozbila klimatizace. Hlavou se nám honily připomínky maminek a babiček: „V Bulharsku se krade, dostanete průjem, mají tam špinavý turecký záchody…“
V Plovdivu vystoupila většina cestujících. Těšili jsme se, že už konečně budeme mít téměř celý autobus pro sebe a jak se nádherně vyspíme, ale opak se stal pravdou. Nasoukali nás a dalších deset lidí i se zavazadly do minibusu, který byl určen pro devět osob. Ocitli jsme se mezi samými Bulhary a objevovaly se u nás první pochybnosti, zda jsme si skutečně vybrali tu správnou zemi pro dovolenou. Ve čtyři hodiny ráno jsme bez jakýchkoli ztrát konečně dorazili do Burgasu. Okamžitě se na nás vyhrnul houf taxikářů: „Deutsch?“ „Ne, Češi“ „Ah, Čechoslovak, wohin wollen Sie fahren?“ Jelikož jsme to sami moc dobře nevěděli, nechali jsme si ukázat směr na městskou pláž, která se nachází hned vedle přístavu a je určena spíše pro domorodce. Zde jsme strávili první noc.
Další ráno jsme šli hledat sejf, protože jsme ze zlodějů měli opravdu strach. Za každým rohem byli veksláci a jeden nám nabízel lepší kurz než druhý. „Ah, Čechoslovak, kamaráde, já pracovali v Chebu“. Zato bylo dost velkým překvapením, že v největší bulharské bance (Bulbanka) ve čtvrtém největším městě Bulharska uměl anglicky jenom hlídač. Sejf tam ale neměli. V další bance, ve které jsme zkusili štěstí, se nám dostalo obsluhy, o které si v Praze můžete nechat jen zdát. Pracovnice perfektně ovládala angličtinu. Během deseti minut, kdy vyřizovala potřebnou administrativu, nám naservírovali kafe a my měli pocit, že si nás s někým spletli. Uklidněni jsme šli na oběd, za neuvěřitelných 6 leva (90 korun) jsme se ve dvou královsky najedli. Pak už jsme chtěli co nejrychleji pryč z města, veksláci nám byli neúnavně v patách. Burgas skutečně není město příliš vhodné pro turisty, vlastně jich zde ani moc nenajdete.
Jeli jsme dál na jih, do Sozopolu. Rybářské městečko leží 35 km jižně od Burgasu a autobusem tam jste za mizernou jednu levu do půl hodiny. Centrum se nachází na poloostrově. Je ale příliš zřetelně vidět, že turismus je hlavním příjmem místních obyvatel.
Po další noci pod širákem, během které jsme se pro změnu báli divokých psů a koček jsme strávili následující den na pobřeží Dyuni. Dlouhá písečná pláž byla téměř prázdná a jedinou nevýhodou se ukázalo pražící slunce, před kterým jsme se mohli schovat jenom do moře. V okolí se nachází romantické minipláže, které jsou od sebe odděleny skalami a o nichž téměř nikdo neví.
Abychom se zase jednou mohli vysprchovat, strávili jsme noc v kempu za 6 leva na osobu. Společnost nám tam dělal Bulhar, který podnikal třináct let ve Spojených státech a vrátil se do Bulharska, protože se mu stýskalo. Byl dost radikálním zastáncem komunismu a dál jsme se nedostali. Ještě raději než komunismus měl soudruh vodku a ta zametala, panák po panáku, jako stará dobrá metla lidstva stopy po každém jeho myšlenkovém přem(e)ítání.
Další zastávkou na naší okružní jízdě Bulharskem se stal Nesebar (37 km na sever od Burgasu). V podstatě se nad městečkem vznáší stejný duch jako nad Sozopolem, s tím rozdílem, že se zde nachází velké množství památek z raného středověku jako městské hradby, několik malých kostelů a amfiteátr z dob Římanů. A také polorozpadlé domečky domorodců, žebrající malé děti, staříci shrbení nad šachovými figurkami…
Večer nás na pláž přišel navštívit někdo, kdo byl asi ještě chudší než my. Další ráno jdouc po stopách zloděje jsem si připadala jako Sherlock Holmes. Nejdřív jsem našla náš toaletní papír, pak různé cestopisy a mapy, prázdnou krabičku od cigaret. Stopa vedla až k několika zapadlým chalupám, před nimiž zloděj nechal zbytky jídla, které jsme si o den dřív koupili v Bille. Nakonec tedy vyhodil skoro vše. Nepohrdl jenom křiklavě zeleným kloboukem, rozbitými slunečními brýlemi a foťákem na jedno použití. Byla na něm jenom jedna volná fotka. Teď už vím, že patřila jemu.
Přes noc jsme se dopravili vlakem do Sofie za 18 leva (z Burgasu 450km na západ). „Gare Centrale“ v Sofii není zrovna přívětivé místo: rušno, podezřelé typy, víc psů než veksláků v Burgasu, a to už je co říct. Cestou do města jsme raději přešli přes čtyřproudovou silnici než podchodem. Zdálo se nám to bezpečnější a rozhodně to méně smrdělo.
Sofie je rozporuplné město. Na jedné křižovatce najdete mešitu, synagogu a ortodoxní kostel. Hned vedle stojí paneláky postavené v totalitním duchu a v jejich přízemí jsou nádherně upravené obchody v západním stylu. Dívky jsou zde všechny ve stejnokroji: deseticentimetrové podpatky, džíny tak krátké, aby zakryly to nejpodstatnější, a úzké bílé tílko.
Během pobytu v Sofii jsme navštívili také turecké lázně. Ohromná budova s nádhernou architekturou se nacházela v tristním stavu. Oprýskané zdi, oknem bylo vidět do malého dvorku, který zřejmě sloužil jako skládka. Okolní domy měly rozbitá okna. Až na vrátného, který si v klidu pokuřoval cigaretu tam, kde by mělo být zakázáno i fotit, zela celá budova prázdnotou.
Ale již jsme spěchali na „avtobusova gara“, abychom se mohli dostat přes Samokov do pohoří Rila. Jelikož nádraží nebylo na mapě, zeptali jsme se náhodně kolemjdoucího na směr a naše odysea Sofií začala. Ten kolemjdoucí pracoval 10 let v Praze na benzince, 8 let ve Spojených státech jako číšník a v Moskvě stavěl 10 let paneláky. Sám cestu příliš neznal, a tak se ptal několika taxíkářů a zase dalších kolemjdoucích, až dospěl k názoru, že bychom měli jet nějakou tramvají. Koupil nám jízdenky a se slzami v očích se loučil s „braťi Slovany“.
V tramvaji jsme se zeptali stařečka, jestli neví, kde máme vystoupit. Nevěděl. Během jízdy nadskočil i a o holi se spěchal poradit s řidičem. Jeli jsme špatnou tramvají, a tak stařeček vystoupil a honil nás přes půlku Sofie na jinou tramvajovou zastávku. Koupili jsme si jízdenky a konečně jeli správným směrem. Slavnostní náladu nám zkazil nastoupivší revizor. Chtěl od nás pokutu 3 leva, jelikož jsme si nekoupili lístek za „bagáž“. V tramvaji se zvedla vlna odporu, jak takhle může okrádat chudáky turisty. Revizor zrudnul, na příští zastávce vystoupil, aniž by dokontroloval zbývající (rozdivočelé) cestující.
Následujících několik poklidných dnů jsme strávili v horách, kde jsme si užívali čistého vzduchu a nádherné nedotčené krajiny. Po pěti fyzicky náročných dnech jsme dorazili do Rilského monastýru – kláštera, jehož krásy člověk asi dokáže docenit pouze tehdy, když ví, v jakém prostředí se nachází.
Naší poslední zastávkou v Bulharsku bylo okolí Albeny a Zlatých písků. Najdete zde nádherné přeplněné pláže, které rozhodně netrpí nedostatkem slunečníků. Z dálky vás vítají obrovské hotelové komplexy a omračují ceny pro západoevropské turisty. Zdarma jsou pouze hřiště na plážový volejbal (spravuje Neckermann – kvalita zaručena), ale míč si raději vezměte s sebou, jinak budete muset hrát s melounem jako my.
Cestou domů jsme chtěli prožít ještě pár dní v Sofii, ale to se nám bohužel nepoštěstilo kvůli nedorozumění při koupi lístků na zpáteční cestu. Mylně jsem se domnívala, že „útre“ znamená zítra a jen náhodou jsme zjistili, že jsme si koupili lístek na autobus, který odjížděl za hodinu.
Z Bulharska jsme si přivezli zpátky do Prahy velké množství zážitků a průjem, kterého jsme se zbavovali stejně nesnadno jako vzpomínek.
Nahrávání ...
