To jsem se takhle za jedné vlahé letní noci ploužil lánem kukuřice za naší vsí a tiše si přitom brumlal melodii z mého oblíbeného televizního seriálu. Žena mě zase vytočila. Hádala se se mnou kvůli nepořádku, který po sobě prý všude zanechávám.
To jsem se takhle za jedné vlahé letní noci ploužil lánem kukuřice za naší vsí a tiše si přitom brumlal melodii z mého oblíbeného televizního seriálu. Žena mě zase vytočila. Hádala se se mnou kvůli nepořádku, který po sobě prý všude zanechávám. Jsem jí jen na obtíž. Křičí na mě často a já pak musím vždy popadnout krabičku cigaret a jít se uklidnit sem, do pole…tady je mi nejlíp. Někdy si lehnu na chladivou zem, pozoruji oblohu a vnímám, jak slabý vítr proplouvá mezi kukuřicemi, jejichž listy vydávají příjemně šustivý zvuk. Trávím zde celé hodiny. Relaxuji a rozjímám o životě. Někdy si dokonce vymýšlím různé příběhy o sobě, příhody, které se nikdy nestanou…vlastně ano, uskuteční se v mé mysli, a to mi stačí. Prožívám dobrodružství, romantiku i tajemno. Můj opravdový život mě nezajímá. Po deseti letech manželství si se svou ženou již nemám co říct. Naše rozhovory jsou jen o tom, co bude k večeři, co je potřeba udělat na zahradě nebo kolik zase chcíplo králíků. Jsme nudný pár… Avšak stejným způsobem žije mnoho lidí v naší vesnici. Naše dvě nepovedené děti jen otravují, žádnou radost nám nedělají, poflakují se a zadělávají na problémy. Kvůli těm zlobivým spratkům jsem málo oblíbený a když mě někdo na ulici zastaví a já si myslím, že si chce se mnou v dobrém popovídat, jen si vyslechnu, co kde zase úmyslně rozbili…
Už nevím, jak dlouho jsem tenkrát ležel, pokuřoval a sledoval noční oblohu s kamenem pod hlavou, když jsem tam nahoře mezi hvězdami spatřil malé blikající světýlko, stále se zvětšující a přibližující se k naší planetě. Zaostřil jsem a tiše vyčkával. Během několika okamžiků byl objekt tak blízko, že nade mnou tvořil obrovský světelný kruh. Vypadalo to jako skutečný létající talíř, podobný tomu ze Star Treku. Kužel světla vycházející z jeho středu mě oslepil a pak už si skoro nic nepamatuji. Jen silný tlak ochromující tělo a napínající kosti k prasknutí…
Pozvolna jsem otevíral oční víčka těžká jak z kamene a chvíli bezcílně zíral do plechového stropu. Byl jsem oslabený a omámený. Pomalu se mi vracelo vědomí. Nacházel jsem se ve zvláštní místnosti bez oken, ruce připoutané silnými řemeny k velké kovové posteli. Byla velmi tvrdá, bez matrace, kroutil jsem se bolestí a bezvýsledně se snažil dostat se ze zajetí. Ten pocit byl tísnivý. Neměl jsem ponětí, kde to jsem, jestli je noc či den, kdo mě sem připoutal a proč.
Uplynulo několik minut, dlouhých jak hodiny, když rozrazil dveře místnosti a vstoupil. Měl ohromnou šišatou a slizkou hlavu, velké, temně hnědé oči si mě zkoumavě prohlížely. Hubené tělo halil čistě bílý plášť dlouhý až na zem. Mráz mi šel po zádech, když se ke mně přibližoval. Byl jsem bezmocný, svázaný a zoufalý…
Drsnou čtyřprstou rukou mi vyhrnul propocené tričko a jezdil mi ukazováčkem v oblasti okolo pupíku. Mezitím se k mé posteli přišouralo ještě pět stejně podivných a odporných tvorů…ano, byli to oni, o kterých se občas vypráví i u nás na Zemi… mimozemšťani. Měli mě ve své moci a já netušil, co se bude v příštích chvílích dít.
Kupodivu se nedělo nic. Něco si nade mnou řekli tou svou podivnou řečí a pak zase všichni zmizeli.
Ležel jsem tam přibližně dalších pět hodin. Dostal jsem hlad a tělo jsem skoro necítil. Pomalu jsem se loučil se životem, přemýšlel, co jsem zažil a co nestihl zrealizovat. Čeho lituji a co mě těší. I na tu svou rodinu jsem si vzpomněl. Na manželku, co mě teď hledá, ne že by se jí stýskalo, ale něco ode mě potřebuje… Na děti, které musí být štěstím bez sebe, protože je neusměrňuji a mohou si vesele dělat, co se jim zlíbí. Jestli se vrátím ještě do vesnice, náš dům bude nejspíš v plamenech…
Z proudu mých úvah mě vytrhlo vrznutí dveří. Zavřel jsem oči, nechtěl jsem ty cizí zrůdy vidět. Vešli nejspíše dva a stáli v druhém rohu místnosti. K mému překvapení jsem však uslyšel lidský hlas. Rozuměl jsem slovům, která slyšely mé uši. Bohužel…
„Sestro, kde máte seznam orgánů, které potřebujeme?“
„Tady. Je to muž, pětatřicet let, byl by vhodný jako dárce pravé ledviny a zárodečného epitelu z mužských pohlavních orgánů. Ale zjistili jsme u něho chronickou tkáňovou mononukleózu.
„Dobře, ještě to zvážím s kolegou…“
„Cože?“ neudržel jsem se, otevřel oči, spatřil muže a ženu, pozemské bytosti, zírající na mě nechápavě a řval jak pominutý, “Mně se žádné orgány brát nebudou, okamžitě mě pusťte, nevím o co jde, ale vůbec se mi to nelíbí! Vždyť jsem na lodi mimozemšťanů, co tu děláte vy, nedotýkejte se mě!“
„Sestro, že vy jste mu zapomněla dát sedativa!“ zavrčel doktor vztekle.
„No…asi ano..,“ řekla sestra bojácně.
Pak se oba sebrali a odešli. Zmocnila se mě panická hrůza, že někdo cizí zasáhne do mého organismu a zmrzačí mě nadosmrti. Snažil jsem se vyvléknout ruce z řemenů, ale nešlo to. Byly tak utažené, až mi z rozedřených zápěstí začala stékat krev. Byl jsem zmatený a nemohl si vysvětlit situaci, ve které jsem se nacházel…
Po pár chvílích vešel do místnosti opět ten muž, zamířil si to k mé posteli a sedl si vedle na židli. Měl jsem z něj hrůzu, na těle jsem cítil studený smrtelný pot…
„Víte o tom, že máte chronickou tkáňovou mononukleózu?“
„Něco mi o tom doktorka říkala… Ale vy tu kradete lidem orgány, a to se nesmí!“ zařval jsem zoufale.
„Máte pravdu, ale od vás je s touto vrozenou vadou vzít nemůžeme,“ řekl jako by se nic nedělo… “Ale vzhledem k tomu, že jste nedopatřením vyslechl náš rozhovor a tím se pro celou akci stáváte nebezpečným, na zem vás v žádném případě nevrátíme.
„Ani když slíbím mlčení?“ zkoušel jsem to.
„To nemůžeme riskovat…“ zklamal mě. „Takže pro vás teď vyvstávají dvě možnosti. Buďto vás bezbolestně usmrtíme kyanidovou injekcí a tělo pak zneškodníme…“
„No tak to vím už teď, že tuhle možnost neberu,“ opáčil jsem a s hrůzou čekal, jestli bude druhá možnost o něco milosrdnější.
„…nebo zůstanete tady na lodi a budete tu pracovat. Víte, potřebujeme někoho na úklid sálu po operacích, ničení organických zbytků a tak dále..,“ pravil doktor s úsměvem, jako by tušil, že má vyhráno.
„To beru,“ vyrazil jsem ze sebe a zhluboka vydechl…“ Ale upřímně, ještě jsem nepochopil, oč tu jde. Co ty mimozemšťani mají společného s vámi a kradením orgánů?“
„No no, nepoužívejte tak silná slova,“ napomenul mě doktor. „Je to jednoduché…mimozemská civilizace nás navštívila poprvé před zhruba třiceti lety. Vše bylo přísně utajeno a ví o tom jen pár lidí ve vedoucích funkcích americké armády. Samozřejmě také my, kteří pracujeme zde, a pár pracovníků oddělení transplantací na špičkových klinikách. Vše spočívá v tom, že uneseme člověka a jeho orgány vyoperujeme díky bezchybné technice mimozemšťanů. Jejich přístroje jsou dokonalé. Dokážou dokonce vyoperovat srdce, konzervovat ho a ještě po dvou měsících transplantovat příjemci a bez problémů ho uvést do chodu. Někdy pouze provádíme pokusy a jedince vrátíme zpět na zem. Samozřejmě pak někteří vyprávějí, že byli na vesmírné lodi a setkali se s tvory s velkými hlavami… Ale kdo by takové povídačce věřil? Naše laboratoř je dokonale skryta ve vesmíru a nikdo na nás nemůže… Nemocní milionáři nám platí tučné sumičky za to, že jim zachráníme život. To, kde se vzal orgán, který nyní slouží jejich tělu, je ze samé žízně po dlouhém životě ani nezajímá.
„Ale upozorňuji vás,“ dodal doktor s vážností, „že zde budete muset pracovat do konce svého života. Jestli budete chtít přestat, tak vás vysvobodí jedině smrt…“
Dnes je tomu už deset let, co jsem začal pracovat na vesmírné lodi. Pomáhám mimozemšťanům i pozemšťanům a moc mě to baví. Občas je tu legrace, sem tam večírek a slavíme i vánoce. Mám zde svůj pokoj, nemá sice okna do zahrady, ale je útulný. Našel jsem si tady životní lásku – půvabnou mimozemšťanku ve středních letech. Miluju ji a vůbec mi nevadí, že má třikrát větší hlavu než já a přežije mě zhruba o sto padesát let. Mám rád její slizoučkou kůži…
Na hádavou ženu a zlobivé děti si občas také vzpomenu, ale že by se mi stýskalo, to se říct nedá. Beztak je manželka dávno v blázinci a drahé ratolesti bručí v pasťáku…
…Zvedl jsem se pomalu ze země a protáhl si ztuhlé tělo. Obloha byla černá, měsíc svítil jako rybí oko. To jsem se zase zasnil, až jsem zapomněl na čas… Takovou mimozemšťanku bych si nechal líbit, stokrát lepší, než ta moje cuchta.
Stoupl jsem si na špičky, díky čemuž jsem byl vyšší než kukuřičné rostliny a dohlédl až na kraj vsi. Náš dům byl pozhasínaný. „Skvělé, můžu jít… Žena a děti už spí…
