Hodiny ukazují něco kolem půl osmé a my přešlapujeme před vstupem do Lucerny čekajíc na opozdilé kamarády. Je sobota 11. března a chystáme se vydat do víru Mezinárodního studentského plesu. Už před vchodem je patrné, že zřejmě nepůjde o ples úplně tradiční – lidí je tu celkem po málu a častěji než češtinu je možné zaslechnout spíše některý z jazyků bývalých zemí východního bloku. A ani dole, ve Velkém sále, to není jiné.
Hodiny ukazují něco kolem půl osmé a my přešlapujeme před vstupem do Lucerny čekajíc na opozdilé kamarády. Je sobota 11. března a chystáme se vydat do víru Mezinárodního studentského plesu.
Už před vchodem je patrné, že zřejmě nepůjde o ples úplně tradiční – lidí je tu celkem po málu a častěji než češtinu je možné zaslechnout spíše některý z jazyků bývalých zemí východního bloku. A ani dole, ve Velkém sále, to není jiné. Ačkoliv ples oficiálně začal před čtvrt hodinou, Lucerna prakticky zeje prázdnotou. Program za pár okamžiků zahajuje pestrobarevný, výstřední král Majáles Wincenzo Kluccko a přeje všem příjemnou zábavu. Sálem se na okamžik roznese potlesk asi desítky zábavychtivých nadšenců, v prázdném prostoru to ale působí poněkud rozpačitě. Ať tak či onak, pódium teď patří orchestru a parket zase tanečním párům. Ten se kupodivu docela rychle plní. Nikdo se neostýchá, jak tomu často bývá na jiných plesech, a proto vyrážíme také.
Pozadí pódia zdobí reklamní transparenty a plátno, na které jsou promítány hýřící taneční páry opačných, ale mnohdy i stejných pohlaví. Někteří přítomní se v tanci opravdu vyžívají a hned ze začátku předvádějí působivé kreace, které se dají spíše čekat na taneční soutěži nebo až v ranních hodinách. Jiní předepsané taneční kroky k životu nepotřebují vůbec a do rytmu se prostě pohybují, jak je napadne. Taneční rej je chvílemi doprovázen blíže neurčeným dívčím vřískotem z některého z balkonů, jako by snad slečny byly na koncertě svého hudebního idolu.
Následná pauza přináší nejen vyhlášení soutěže, která má proběhnout příští přestávku, ale také zjištění, že Lucerna se mezitím slušně zaplnila. Kolem desáté už na pódium nastupuje pět soutěžících, kteří se odhodlali přihlásit. Následující úkoly typu „Jak dělá anglická žába/pták/prase,“ nebo „Napiš nejdelší anglické slovo,“ zvládají vcelku hravě. Aspoň si to myslíme. Co se na pódiu vlastně odehrává, se dá vytušit jen s notnou dávkou soustředění, a to kvůli špatnému ozvučení sálu. Snad proto soutěž nikdo moc nesleduje. Po souboji ve znalostech cizího jazyka nastupuje The Beatles Revival Band a s nimi přichází na řadu kýžená neformální zábava. Ne zcela vychytaná, ale ani úplně špatná kapela tak v příští hodině na parketu vytáhne a roztancuje naprostou většinu osazenstva sálu.
Když jsem se kolem půlnoci s celou akcí loučila, na programu byla ještě zpěvačka Viktorie a vystoupení skupiny Los Coco*s, které jsem si už nechala ujít. A zcela jistě také taneční zábava až do rána.
Nálada v Lucerně byla fajn. Stejně jako celý ples. Koneckonců kdy se vám poštěstí zažít Lucernu, která nepraská ve švech, není zahlcená cigaretovým kouřem a na parketu není úplně vydýcháno?
