V makedonských horách potkáte leda pastýře
Cestování
Desetidenní výlet do Makedonie jsem neplánovala. Shůry se ale snesla
nabídka, která se neodmítá – jet na Balkán autem, během pěti dnů
přejít tamější hory a zbylý čas věnovat objevování zašlé historie
makedonských měst a pohostinnosti místních obyvatel.
Nějaké přípravy na balkánské dobrodružství ale přece jen proběhly.
Bylo třeba nastudovat makedonské reálie včetně základních slovíček a
frází. Naštěstí makedonština patří do skupiny slovanských jazyků.
Domluvu navíc zjednodušují znalosti kupříkladu bulharštiny, která je
makedonskému jazyku nejblíže, nebo také ruštiny.
Příležitostí ke konverzaci je pak nesčetně. Makedonci jsou totiž
národem velmi přátelským, otevřeným a hovorným, ať už žijí ve
městech nebo v horských vesničkách. Není tak výjimkou, když vás po pár
větách dotyčný pozve na kávu, což se nám také několikrát stalo. Nikdy
jsme však nenašli dost kuráže toto pozvání přijmout.
Cenově je Makedonie pro Čechy velmi příjemná. V restauraci se najíte
za stejnou nebo nižší cenu, na trzích můžete narazit na skutečně levné
zboží. Ceny ovoce a zeleniny se také pohybují pod českým průměrem.
Člověk se tady mnohdy cítí jako opravdový boháč.
Bída je vidět
Ke svému outdoorovému dobrodružství jsme si vybrali pohoří Šar planina a
Korab, která okupují severozápadní hranice Makedonie (se Srbskem/Kosovem a
Albánií) a jejich nejvyšší vrcholky se tyčí do výše přes 2700 metrů.
Na to, že v horských oblastech nejsou značené stezky, se v nás našlo
odvahy přemnoho.
Vyzbrojeni ne příliš podrobnou mapou z roku 1976 jsme se vydali do
kopců. K výšlapu jsme využívali nejprve místní štěrkové cesty, které
nás provedly horskými vesničkami, povětšinou muslimskými. Čím výše
jsme stoupali, tím více se snižovala životní úroveň místních. Malé
domky s obstojnými střechami vystřídaly chatrče, střechy se se
stoupajícími metry stávaly chatrnějšími a přímo úměrně se zvyšovalo
množství odpadků odhozených kolem cest. Jednoduchou analýzou zřejmě
vesničané přišli na to, že užitek popelnic nedosahuje ani zdaleka
efektivnosti volného odkládání.
Život v horách
Ve vyšších oblastech se pak kromě salaší nevyskytovala žádná stavení.
A také cesty zmizely. Na travnatých svazích kopečkovitých hor pro nás
byly stezky vyšlapané ovcemi jediným vodítkem. Absence turistických cest
však byla nahrazena širokým fondem vodních toků, které jsme bohatě
využívali k osvěžování v parných dnech. Voda byla ledově chladná, ale
průzračná a pitná bez jakýchkoli dodatečných chemických úprav.
Život v horách zřejmě není lehký, ale pohled na prozpěvující
pastýře ženouce svá stáda svižným tempem po prudkých svazích, ať už
travnatých, skalnatých nebo sněhových, s malým ranečkem na zádech a
klackem v ruce, mi připomíná, že v některých částech světa ještě
panují jiné hodnoty.
Hole nás zachránily
Makedonská Šar planina není příliš turisticky frekventované místo. Za
celých pět putovních dní jsme potkali jedinou slovinskou výpravu, a to až
v pohoří Korab. Široký rozhled do krajiny z kdejakého vrcholku tak
nehyzdily davy lidí, ale nabízel se pohled na panenskou přírodu –
travnaté pláně (stromy už v této nadmořské výšce nerostou),
klikatící se potůčky, drobná ledovcová jezera a tu a tam stádo ovcí
s pastýři. Těm jsme se snažili vyhýbat, neboť naše první zkušenost
s nimi nebyla příliš šťastná. Při průchodu kolem jedné salaše se na
nás totiž vyřítili ovčáčtí psi a nemít v rukou hole, jistě by nás
zakousli.
Velký význam holí jsem si koneckonců uvědomila i později, kdy jsme
byli nuceni překonávat rozsáhlá sněhová pole. Na první pohled se to
nemusí zdát, avšak makedonské vrcholky především Korabu se ve velké
míře schovávají pod sněhovou pokrývkou ještě i v červenci. Ani
studený vítr, který brání pochodovat si jen nalehko v tričku, není
překvapivým návštěvníkem. Chladné jsou pak především večery a brzká
rána, kdy slunce zastiňují horská úbočí.
Nedobyt(n)é vrcholky Makedonie
Nejvyšší dominantou Šar Planiny je Titov vrv (2748 m. n. m.), pojmenovaný
po bývalém jugoslávském vůdci Josipu Brozi Titovi. Z dálky se dá dobře
identifikovat, neboť na jeho vrcholku stojí jakási „bouda“. Její pravý
účel nám ale zůstal utajen, neboť jsme na Titov vrv napoprvé netrefili a
vracet se nám nechtělo.
Zcela nejvyšší horou Makedonie a zároveň i Albánie, protože přesně
dělí jejich hranice, je pak Velký Korab v pohoří Korab. Sice je jen
o pět metrů vyšší než Titov vrv, svým charakterem se ale nepatrně
odlišuje. Jednak v tom, že je mnohem skalnatější, jednak v množství
sněhu. Toho leží na Korabu totiž nepopsatelně více, tudíž z velké
části zakrývá i jedinou značenou turistickou trasu. To se nám ve spojení
s hustou mlhou (viditelnost na dvacet metrů) stalo osudným. A tak ani Velky
Korab jsme nedobyli.
Náročná práce pohraničníků
Z Korabu je také relativně snadnější sestoupit. Široká vyjetá polní
cesta neklesá prudce, ale postupně lemuje celé úbočí pohoří. Je však
poměrně zdlouhavá a zavede vás do polorozpadlé osady, kde žije snad pouze
místní včelař. My tam narazili také na partu dalších Čechů, kteří si
po neúspěšném pokusu o výstup na Korab (stejně jako my) vařili
večeři.
O pár kilometrů níže se nachází neudržované budovy bývalé celnice.
Hlídkuje zde několik policistů, kteří si krátí čas lovením ryb,
sbíráním květin a sledováním televize. Z naší návštěvy měli radost
a ubytovali nás v jednom polorozbořeném stavení. Některým členům
výpravy dokonce vylepšili jídelníček pečenou rybou, ten den ulovenou.
Hlavním úkolem těchto pohraničníků, jak jsme se dozvěděli, bylo
především evidovat pohyb směrem ke kosovským hranicím. Ve skutečnosti to
ale znamenalo především vést statistiky o turistech směřujících na
Korab. Potěšilo nás, že zde Češi mají silné zastoupení.
Stopování je běžné
Horská část našeho putování skončila. Zamířili jsme k čistému a
chladnému Mavrovskému jezeru, které se rozprostírá třicet kilometrů
jihozápadně od Gostivare a patří do národního parku Mavrovo. Odtud potom
k našemu autu, které jsme ještě před výstupem do hor po konzultaci
s místními policisty zaparkovali přímo před jejich stanicí, abychom jej
o několik dní později našli opět v pořádku, připravené na cestu.
Pro rychlejší přesun jsme proto zvolili metodu stopování. Řidiči jsou
zde na to zvyklí. Dokonce vám takto může zastavit i klasický linkový
autobus a ve výsledku si řidič ani nevezme peníze.
Ohrid – perla Makedonie
Ještě ten den jsme dorazili do Ohridu. Toto město na břehu Ohridského
jezera, které je nazývané díky své barvě a velikosti „makedonské
moře“, je skutečně výkladní skříní Makedonie, nejoblíbenějším
místem balkánských turistů. Ohridské jezero patří vedle jezer Tanganyika
nebo Titicaca mezi nejstarší na světě a původ jeho vody je dodnes
neprobádanou záhadou. Unikátní dojem města ještě umocňuje přítomnost
hor, jimiž je Ohrid obklopen.
Ohrid se se svými dlážděnými promenádami a množstvím obchůdků
podobá středomořskému letovisku. Jedinečnost ovšem vytváří typicky
balkánský ráz domků, které se s nastavovanými patry vysouvají hlouběji
do postranních uliček.
Město je také bohaté na kulturní pamětihodnosti. Pevnost
z jedenáctého století, vybudovaná vládcem Samuelem, stráží celé město
a nabízí nádherný výhled na široké okolí. Staré divadlo z antických
dob se používá dodnes. Řada kostelů (za byzantské éry jich bylo 365)
slouží nejen k meditacím, ale i k návštěvám veřejnosti. Mezi ty
nejznámější patří byzantsko-arménský kostelík sv. Jovan, který se
fotogenicky vypíná na útesu nad jezerem, a nově zrekonstruovaný malebný
katedrální kostel sv. Klimenta a sv. Pantelejmona.
Zkusili jsme tavče gravče
Autem jsme navštívili i další města – Bitolu a Prilep. Jejich
společným rysem byla vždy věž uprostřed města, v Bitole navíc
i s hodinami. Velmi jsme si také oblíbili tržiště, kde jsme nakupovali
nejen čerstvou zeleninu a ovoce, ale také například olivy, sýry a další
více či méně obvyklou makedonskou produkci. Zkoušeli jsme také tradiční
makedonské jídlo – tavče gravče, tedy speciálně upravené fazole.
Na našich cestách jsme zavítali i do horského městečka Kruševo,
které očividně funguje jako zimní středisko. K této myšlence nás
dovedla především skutečnost, že se středem města táhla lanová dráha.
Mimo to zde místní nechali vystavět také památník neobvyklých tvarů,
silně připomínající invazi mimozemských civilizací.
Jezero Matka versus Skopje
Závěrečná etapa našeho pobytu směřovala do Skopje, avšak tam jsme
nakonec strávili jen pár hodin, abychom si prohlédli starý kamenný most
přes řeku Vardar, z dálky pevnost Kale a navštívili jednu z mnoha mešit.
Naši pozornost totiž mnohem víc upoutalo nedaleké jezero
s jeskyní Matka.
V podstatě je to přehrada, která leží mezi dvěma úbočími skal. Je
zde mnoho značených cest, po kterých se mohou turisti vydat a vidět tak
z útesů celou vodní plochu, a také restaurace, jež zároveň slouží jako
přístav pro výpravy do jeskyně. Malinká jeskyně plná netopýrů a
s malým jezírkem je přístupná pouze loďkou. Celý areál působí
romanticky a je oblíbenou destinací Makedonců pro nedělní výlety
s rodinou.
FOTO: Martin Timko, Markéta Smržová
Nahrávání ...
