Vždycky jsem měla ráda všechno jižní. Jižní ovoce, země jižní Evropy či jižanský temperament. Několikrát jsem byla v podezření, že jsem sama odněkud zezdola Evropy, asi třikrát jsem byla Španělka, jednou Italka, a dokonce i Turkyně. Proto jsem si na studijní pobyt nemohla vybrat jiné místo, než další jižní zemi, a to Řecko.
Vždycky jsem měla ráda všechno jižní. Jižní ovoce, země jižní Evropy či jižanský temperament. Několikrát jsem byla v podezření, že jsem sama odněkud zezdola Evropy, asi třikrát jsem byla Španělka, jednou Italka, a dokonce i Turkyně. Proto jsem si na studijní pobyt nemohla vybrat jiné místo, než další jižní zemi, a to Řecko.
Ze Španělska jsem věděla, že všechno má svůj čas, respektive, že všichni dorazí jakkoli, jen ne včas. Španělské siesty jsem si oblíbila a známé „ všechno bude,mañana, mañana“ jsem si rychle přivlastnila. Volnější morálku jsem už tak nějak přijala, ale že by v některé zemi povolili kouření studentům ve škole, jsem nečekala. A tak jsem nevěřícně zírala, když jsem dorazila do své nové alma mater. Školu jsem málem přehlédla jak byla zaplavená lidmi rozdávajícími letáky a plakáty, které lákaly nové studenty. Přes kouřový opar jsem přehlédla vstup do školy a do kanceláře své koordinátory jsem dorazila nasáklá cigaretovým oparem a s rukama plnýma letáků. Nabízely úplně všechno od jazykových kurzů až po seznamky s asijskými děvčaty. Všichni ve škole si mě prohlíželi. Vysvětluji si to tím, že jsem jako jediná neměla v ruce cigaretu a neprosila o zapalovač. I když elasťáky, které v řecké metropoli opravdu frčí, jsem jako jediná na sobě taky neměla. Tílko s flitry, o kterém píše kolegyně v italském sloupku, se tady neujalo. V Řecku budete „in“ jedině s cigaretou v puse.
Po dobré hodince, kterou jsem strávila čekáním na organizátory výletů po Řecku v kanceláři aténského AIESECu, jsem byla seznámena s tím, že řecké služby jsou opravdu pomalejší (souhlasím, klíče od svého bytu jsem dostala až čtvrtý den, původně mě měly čekat už doma), lidé nikam nespěchají (rozhodně souhlasím – koordinátor přišel za hodinu a půl a omlouval se za drobné zpoždění, zdržel se na kávě) a ničím se nenechají moc stresovat ( rovněž souhlasím – škola nám prý začne o něco později, ale nikdo neví kdy a proč, a nikomu to vlastně nevadí, a kdyby přece, tak se bude stávkovat; to je prý skoro tak oblíbené jako ve Francii). Škoda jen, že se Řekové od Francouzů nenaučili i jiným věcem, třeba zdvořilosti a galantnosti. V metru se před vás klidně natlačí pánové, do dopravních prostředků se zásadně nastupuje jako první a ven se musíte protlačit, slova „děkuji a prosím“ uslyšíte jen tehdy, když za něco platíte. Ale jednu věc těm jižanům nechat musím, tedy kromě menzy, která je tu na rozdíl od VŠE pro studenty zadarmo. Ty jejich nádherně pohodové ostrovy. Už kvůli nim musíte rozdýchat všechno ostatní. Jestli do země boha Dia někdy zavítáte, s prominutím se vykašlete na všechny profláknuté ostrovy a vyražte objevovat něco svého. Z přístavu Piraeus vyjíždí každou chvíli trajekt i na ty nejmenší ostrůvky, kde ještě můžete chytat poslední zbytky bronzu. Ostatně jak trávíte podzim vy?
