Vážené dámy a pánové…
NezařazenéStudentský ples, pořádaný dvěma studentskými organizacemi AEGEE Praha a Elsa Praha, se konal 11. března 2002 v Národním domě na Smíchově. Oproti loňskému roku se rozrostl do pěti sálů, prostoru k tančení bylo tedy dostatek, jen studentů dorazilo načas nějak málo. Program byl opravdu nabitý.
Studentský ples, pořádaný dvěma studentskými organizacemi AEGEE Praha a Elsa Praha, se konal 11. března 2002 v Národním domě na Smíchově. Oproti loňskému roku se rozrostl do pěti sálů, prostoru k tančení bylo tedy dostatek, jen studentů dorazilo načas nějak málo. Program byl opravdu nabitý, až si člověk říkal, že si snad valčík nebo jive ani nezatančí. Mistr stepař i Miss ČR 2000 určitě oslnili. Po půlnoci už vyhrávala pouze diskotéka a tak jsem svlékla svoji garderobu a hurááá do Futura. Atmosféra byla skvělá, jen ten pocit společensky prožitého večera se nějak vytratil.
A jak se líbil ples vám? AEGEE Praha určitě ocení, napíšete-li své postřehy a návrhy na příští ples na jejich adresu, kterou najdete na http://www.aegee-praha.cz/.
…úvodní slova moderátorky se odrážejí od stěn prázdného velkého sálu. U stolů nesedí téměř nikdo. Pouze ve dvou postranních vchodech postávají dvě skupinky studentů. Nesměle nakukují dovnitř a sondují, jestli se už něco děje. Moderátorka bystře řeší trapnou situaci slovy: „nebojte se mě a pojďte blíž, nikdo vás tu neukousne.“ Pozvánka na letní univerzitu od zástupkyně AEGEE Praha Dagmar Nové je sice lákavá, ale slyší ji pouze pár odvážlivců. Ti osamoceně postávajících s rukama v kapsách a tváří se jako „Kde ti kámoši všichni vězí?“. Kvůli nedostatku přítomných se zástupci obou pořádajících studentských organizací představují po několika hodinách znovu, tentokrát již před zaplněným sálem.
Lekce tance by nikomu neuškodily
Big band Josefa Hlavsy začíná slowfoxem. Tančí čtyři páry. Jeden foxtrot, druhý blues, třetí waltz mimo rytmus a čtvrtému páru za dva krásné slowfoxy vřele tleskám. Sambu si přichází zatančit naše učitelka tance (na VŠE dobrovolně vede kurzy společenského tance) a na parketě ještě narychlo partnera doučuje poslední figury. Myslím, že nejen jemu, ale i spoustě dalších, kterým se plete waltz na tři doby a slowfox na čtyři, by její lekce tance určitě neuškodily.
Blíží se devátá. Před hlavním vchodem se tvoří fronta a Národní dům na Smíchově se zaplňuje nejen studenty naší školy. Atmosféra ve velkém sále se začíná podobat té opravdu plesové, slavnostní večer se rozjíždí. Velký sál je zaplněn, ale prostoru k tanci je stále dostatek. Do Arbesova sálu nás zpočátku láká hudba společenských tanců a postupně přechází ve volnější styl. V přízemí pouští DJ Mrakoplaš české a slovenské hity. Parket je zde zaplněný až do tří hodin do rána.
Myšičky, vylezte…
V suterénu baru Futurum již od 21 hodin nedočkavě postává pár fanoušků kapely -123 minut. „Odkud jste přijeli?“ ptám se skupinky zcela vpředu. „Jen z Pardubic, ale jeli bychom za nimi klidně až na kraj světa, jsou úúúúúžasní,“ vykřikuje David, věrný kamarád kytaristy Zdeňka, který právě přichází na pódium. „Jste tady nějaký zalezlý, myšičky moje,“ vyzývá kytarista k bližšímu kontaktu. „Bude se snažit vás prvním songem z těch dírek vylákat…“ A opravdu, po prvních pár taktech se lidé přesunují z předsálí přímo před pódium. Rázem je sál zaplněn pohupujícími se a pozpěvujícími si příznivci kapely. Ve Futuru je zábava v plném proudu od samého počátku až do pěti hodin do rána. O půlnoci se kapela střídá s DJ Faktorem.
Ve druhém patře panuje jazzová nálada. Kapela Jazz Efterratt hraje opravdu výborně a její věkový průměr je v porovnání s Big bandem Josefa Hlavsy nesrovnatelně nižší. Ze všech pěti hráčů září nadšení pro jazz, pohrouženost do melodií i cit pro improvizaci.
Losování bez výherců
Po strmých schodech scházím o patro níž a náhodou zjišťuji, že v malém sále právě začíná losování výherních vstupenek. Sál je však poloprázdný. Zástupci sponzorujících firem – KPMG Česká republika, Komerční banka a GTS – roztáčejí osudí. Ani na třetí výzvu se o první cenu nikdo nehlásí. „Majitel asi zrovna čůrá a už si s námi bohužel nezahraje,“ vysvětluje moderátorka. O stejnou cenu, dvě vstupenky na koncert Cranberries a deset „panáků”, se hraje dál. Opět nikdo. Třetí číslo tedy. Zas nikdo. Moderátorka znervózňuje. Cen spousta a konec losování v nedohlednu. Prodáno bylo 1 600 vstupenek a u losování je necelá stovka lidí. Kde se stala chyba? Čas losování totiž nebyl vytištěn na programu večera. Dozvědělo se o tom tedy pouze náhodně pár jedinců. Moderátorka nás vyzývá, ať zavoláme své kamarády, ale konec konců, kdo by to dělal, když se mu tím snižuje pravděpodobnost na výhru. „Čím více nepřítomných, tím víc se bude losovat,…až dojde třeba na mě,“ propočítává svoje šance ekonomicky smýšlející kolega vedle mě.
Odkud ho jen znám?
Ve velkém sále se něco chystá. V rohu po pódiem si všimneme nápadného muže černé pleti, s dlouhými copánky na hlavě, v černých kalhotách, bílé košili a černé vestičce. Zdá se mi nějaký povědomý a ta silnější paní vedle něj také. Stepařská show na desce o velikosti 3m2 začíná. Všichni očekávají hudbu, ale stepař nás nechává unášet pouze klapotem svých bot. Začíná pomalu a tempo postupně zrychluje. Dlouhé copánky mu poletují kolem hlavy a neuvěřitelné kombinace kroků dotahuje precizními pohyby rukou. Atmosféra je úžasná. Lidé tleskají, pískají a vykřikují nadšením. Jeho výkon byl famózní a obrovský aplaus na závěr zcela zasloužený.
Ano, je to on! Včera byl v televizních novinách, ujišťuji se při exkluzivním rozhovoru, který Studentskému listu po své show Robert F. Burden jr. poskytl. „Jak se Vám stepovalo?“ – „Publikum bylo skvělé, jsem nadšený,“ hodnotí spolupráci studentů ještě maličko zadýchaný mistr stepu. „Proč jste netančil na parketě, v čem je ta deska speciální?“ Odpověď získávám pohledem na jeho okované boty, ze kterých se právě přezouvá. „Poškrábaly by parket, ale už jsem tančil i na 1 m2 a vešel jsem se.“ Také jste si mysleli, že stepaři mají zespodu bot napíchané připínáčky? Ve skutečnosti to vypadá jako masivní podkovy pro koně. Robert F. Burden jr. začal se stepem až v 19ti letech na univerzitě. „Od mala jsem tančil Street dance, ale to v Americe umí každé dítě,“ hodnotí taneční prvky, kterými step obohacuje. Nyní mu je 38 let a žije ve Philadelphii.
Program je nabitý, až moc
Ve vedlejším sále vystřídal DJ David Štěrbáček orchestr Merkury Praha. Právě pouští sérii Beatles a sál se hemží v rytmu twistu či boogie-woogie. Následuje Kusturicova hudba z filmu Underground. Té neodolávám ani já a vrhnu se na parket. Udýchaná odcházím omrknout situaci ve velkém sále. Každou hodinu je tam na co koukat, až je to trochu na úkor společenského tance, tedy toho hlavního, kvůli čemu na ples vlastně jdeme.
Módní přehlídka spojená s dražbou secondhandových modelů trvá téměř 45 minut, takže za necelých 15 minut přicházejí breakaři. Elegantní Miss 2000 Michaela Salačová, která svým vzhledem i pohyby vyniká mezi ostatními modelkami, je rázem vystřídána tréninkově oblečenou trojicí mistrů: Petr – 3. místo na mistrovství světa v hip-hop, Robert – 8. místo na MS v electric boogie a Iveta – mistryně ČR v break dance. Robert, přezdívaný Rob, je nepřekonatelný v počtu otoček, při kterých je jediným styčným bodem mezi ním a podlahou jeho hlava. Jen publikum je návalem dnešního programu a dlouhou módní přehlídkou asi už unavené. Mistrovské figury tanečníků však divákům postupně rozhánějí krev v žilách. Skupina nakonec odchází s velkým potleskem.
Ranní úvahy v tramvaji
Ve velkém sále se tančí až do dvou do rána. Big band Josefa Hlavsy však záhy končí a tím končí i možnost zatančit si ještě nějaký ten anglický waltz či brazilskou sambu. Škoda. Teď už ve všech sálech vyhrává pouze diskotéka.
Ráno odjíždím spolu s ostatními tramvají číslo 58 na koleje. „Jak ta Salačová může mít 55 kg, 180 cm a navíc čokoládu jako drogu?“ přemýšlí skupinka za mnou a probírá detaily Miss 2000 od hlavy k patě. Studentka žurnalistiky Michaela Salačová svou vizáží i decentním slovním projevem v nás asi zanechala déletrvající pozitivní dojem…
Nahrávání ...
