Ve Venezuele vám spolucestující v autobuse vyberou vši
CestováníCestu do Venezuely jsme neplánovali. Ještě dva týdny před odletem jsme se domnívali, že Caracas je malé město uprostřed Kazachstánu. Protože nám ale nepřestávalo vrtat hlavou, co by nehostinné stepi mohly v polovině února turistům nabídnout, znovu jsme prostudovali atlas světa.
Cestu do Venezuely jsme neplánovali. Ještě dva týdny před odletem jsme se domnívali, že Caracas je malé město uprostřed Kazachstánu. Protože nám ale nepřestávalo vrtat hlavou, co by nehostinné stepi mohly v polovině února turistům nabídnout, znovu jsme prostudovali atlas světa a s uspokojením konstatovali, že na pátém stupni severní šířky zrovna končí období sucha. A tak jsme si sbalili plavky, krémy na opalování a se stanem v batohu se vydali do chudého státu na pobřeží Karibiku.
První dny jsme strávili v čtyřtisícových Andách. Ubytovali jsme se ve městě Mérida, které svojí nadmořskou výškou snadno trumfne i českou Sněžku. Zasněžené vrcholy nejvyšších Venezuelských hor odtud nejsou nedostupné ani pro turisty – začátečníky. Nejdelší lanovka na světě vás z Méridy vyveze až do výšky 4765 m n. m., odkud je nejvyšší hora Venezuely Pico Bolívar (5007 m) téměř na dosah. Jestliže se některému z turistů udělá špatně z překonání převýšení 3188 m během necelé hodiny, okamžitě přispěchá lékař s kyslíkovou bombou. Díky jeho pomoci mám i já na velehory jen ty nejlepší vzpomínky.
Vyhýbat se krysám se nevyplácí
Na konci týdne jsme se vrátili zpět do Caracasu. Hlavní město však nemá turistům mnoho co nabídnout. Ve všech ulicích se tvoří kolony starých aut amerických značek a v horkém vzduchu je cítit benzín. Na chodnících si hrají polonahé děti. Když se snažíte vyhnout krysám (jako já), může se vám stát (jako mně), že šlápnete na mrtvého psa. Jako v každém městě, nesmí ani v Caracasu chybět náměstí Simona Bolívára olemované kokosovými palmami s obrovskou sochou slavného osvoboditele uprostřed.
Po krátké zastávce v Caracasu jsme se vypravili do vnitrozemí. Během téměř třicetihodinového přejezdu na jihovýchod země jsme měli možnost znovu se přesvědčit o neobvyklých schopnostech místních řidičů. Na silnicích většinou chybí dopravní značení a maximální rychlost je – jak jsme usoudili – neomezená. V praxi to znamená, že autobus jede nejméně 120 km/h a před křižovatkou nebrzdí, nýbrž zběsile troubí. Navíc hraje v každém autobusu hlasitá hudba a spolucestující si mnohdy krátí chvíli vzájemným vybíráním vší.
Vesnické děti se cizinců bojí
Po vyčerpávající jízdě jsme se ocitli v malé indiánské vesničce San Francisco de Yuruaní, vzdálené pouhých 70 kilometrů od brazilské hranice. Dalo by se říci, že Češi tu v únoru tvoří významnou menšinu. Setkalo se nás tu sedmnáct. Důvodem pro tak dalekou cestu mezi Indiány jsou stolové hory. Z rovinaté krajiny v okolí San Francisca jich vyčnívá hned několik a mezi je nimi i ta nejvyšší – Roraima (2810 m).
Najali jsme si indiánského průvodce a vydali se na několikadenní výstup na Roraimu. Prvních dvacet kilometrů ještě lze překonat pomocí džípu. Bývá ovšem obtížné jej sehnat v sobotu, domorodci jsou adventisté a nesmějí pracovat. Po dlouhé době jsme se nám však podařilo sehnat staré auto pro osm osob a po ještě delší jsme se tam naskládali – dvanáct dospělých i s batohy. Džíp nás vysadil v Paraitepui. Poslední vesnička při cestě na Roraimu byla plná ušmudlaných hubených dětí. Mají z cizinců strach, protože věří, že když je vyfotografujete, ztratí svoji duši.
Jak se přebrodit v období sucha
Další den jsme se, už pěšky, vydali směrem k hoře. Od rána jsme pochodovali vyprahlou spálenou krajinou bez jediného stromu. Pěšina byla od dlouhotrvajících veder popraskaná, kolem nás dohořívaly poslední zbytky travnatého porostu. Teprve v poledne jsme se mohli osvěžit u řeky Río Ték. Přestože zrovna vrcholilo období sucha, měli jsme co dělat, abychom ji přebrodili. Nejsnáze to jde bez bot, pouze v ponožkách, protože – jak nám poradil průvodce – to tolik neklouže. Druhá a poslední řeka při cestě Río Kukenán je ještě divočejší. Večer jsme se, po deseti hodinách ostré chůze, dostali do výšky 2400 m n. m., kde se nacházel tzv. base camp – vydusaná půda na kraji pralesa.
Druhý den jsme celkem bez problémů zdolali nejtěžší část výstupu. První dvě hodiny jsme v pralese přeskakovali kořeny a prodírali se mezi liánami. Další dvě jsme pak lezli – po čtyřech – po obrovských balvanech až do oblak. Nahoře nás zavalily husté mraky, nebylo vidět téměř na krok.
Mraky na vrcholu
Na vrcholu Roraimy to vypadá podobně jako na Měsíci. Všude, kam oko dohlédne, pouze černé pískovcové masívy rozličných tvarů, jezírka s ledově studenou vodou a pískové cestičky. Veškerou vegetaci zde zastupují masožravé rostliny s nádhernými žlutými a růžovými květy. Průvodce nás zavedl až na samý kraj kolmé stěny, ale kvůli mrakům jsme z národního praku Canaima, rozprostírajícího se pod námi, neviděli vůbec nic. Dalším zajímavým místem je Crystal Valley. Už podle názvu jde o malé „údolí“ mezi pískovci, vyplněné úlomky křemenných krystalků. Asi tři hodiny chůze po obtížném povrchu je Triplepoint, místo kde se střetávají hranice Venezuely, Brazilie a Guyany.
Při návratu nám Indiáni v Paraitepui bez našeho vědomí doslova prohrabali batohy. Kontrolovali, jestli si neodnášíme nějaké krystaly a naopak zda s sebou máme všechny odpadky, které se nám po cestě nahromadily – včetně použitého toaletního papíru. Musím přiznat, že ten jsme, i přes přísný zákaz, nechávali ležet v přírodě a Indiánům jsme ukázali na kousky natrhaný čistý.
Z druhé třídy na luxusní ostrov
Únavnou cestu zpět na Karibské pobřeží nám znepříjemňovaly vojenské kontroly pátrající po drogových dealerech. Několikrát nás ozbrojenci se samopaly donutili vystoupit z autobusu a důkladně prohledali všechna zavazadla.
Poslední týden pobytu jsme strávili na největším venezuelském ostrově Isla de Margarita. Cesta trajektem z Puerto la Cruz tam trvá necelých pět hodin, které jsme strávili na neútulné palubě druhé třídy. Ostrov je jediným vyloženě turistickým centrem západního stylu ve Venezuele. Najdete zde luxusní hotely, drahé obchodní domy, útulné kavárny i restaurace typu Mc Donald’s. To vše tu vyrostlo jen proto, že Margarita se pyšní vyhlášenými plážemi, které ročně lákají tisíce cizinců. Po dlouhém cestování jsme si i my ve stínu slunečníku příjemně odpočinuli.
Nahrávání ...
