Vegáč nebo Píčpit?
NezařazenéPřed deseti a více lety bylo všechno jinak. Dát si panáka v baru v malé aule? Pro normálního smrtelníka neexistuje. O Píčpitu ani o Natovi neměl nikdo páru. Dnes je Nut privátní podnik, a panáka vám nalejí klidně v devět ráno. Stejně jako nahoře ve Vegáči, který dokonce provozuje sama škola.
Před deseti a více lety bylo všechno jinak. Dát si panáka v baru v malé aule? Pro normálního smrtelníka neexistuje. „Když v Rusku Gorbačov zavedl prohibici, tak to pár měsíců zkoušeli i ve škole. Panáka dostali jen stálí hosté, kteří znali heslo. Museli jste chtít myslivecké kafe, což byl panák v hrnku od kafe, aby to nikdo neviděl,“ vzpomíná bývalý student VŠE Petr Šimůnek (31). Za jeho časů se baru v malé aule přezdívalo Pátá fakulta. O Píčpitu ani o Natovi neměl nikdo páru.
Dnes je Nut privátní podnik, a panáka vám nalejí klidně v devět ráno. Stejně jako nahoře ve Vegáči, který dokonce provozuje sama škola.
Jak se školním barům daří dnes? Jsou to konkurenti nebo si každý žije svým životem? Vydělávají? A co všehno je v pozadí obou podniků, kde někteří z nás prožili málem celá studia?
Ve dvou se v klidu uživíme
Když je v obou barech plno, vysedává tam dohromady 120 hostů. Ve Vegáči třicet pět, U Nata 85. Tedy skoro stejná kapacita jako v posluchárně.
Ale zatímco na přednášce si obvykle sednete bez problémů, v baru to s přibývajícími počty studentů přestává být legrace.
„Tady je tak velká poptávka, že by se uživilo i čtyři pět podobných podniků,“ říká vedoucí technickosprávního úseku školy Tomáš Horský, který má na starosti chod Vegáče. Šéf Píčpitu Jiří Špinka mluví v podobném duchu, byť poněkud střízlivěji: „Dva bary se uživí, ale třetí, pokud by jej provozoval někdo nový, si už dovedu těžko představit. Samozřejmě v sezóně bych užil ještě jeden sál, ale přes celý rok sotva.“
Plná hospoda ale ke štěstí nestačí. I když hostů je dost, jak z dolního, tak z horního baru se ozývá nářek, že s naší konzumací už to není, co to bývalo. „Přes Vánoce jsem sečetl účty a potvrdilo se to, čeho jsem se bál. Proti roku 1998 loni klesly tržby o 12 procent, náklady šly naopak o 11 procent nahoru. To už je 23 procent peněz, které mi tu chybí,“ říká Špinka. Stejnou řečí mluví i lidé kolem Horského, podle nichž tržby ve Vegáči klesly zhruba o 15 procent. „Je znát, že peněz mezi studenty je méně. Kdo si dřív dal k obědu pivo, ten si dnes dá sodovku, a i těch, co si dají oběd, je méně,“ dodává zástupce Horského Milan Hejnák.
S tím, kolik se v barech utratí se provozovatelé chlubí jen neradi. Z dostupných informací lze vyvodit, že denně necháme v barech za jídlo a za pití zhruba dvacet, někdy i třicet tisíc. Jediné oficiální číslo je v tuto chvíli pololetní tržba Vegáče – pole Hejnáka činila za prví půlrok 840 tisíc. „Druhý půlrok ale bývá obvykle slabší, čili nelze násobit dvěma!“
Soukromník versus veřejný statek
Diskutovat o tom, kde je to lepší, asi nemá smysl. Jak praví Murphyho zákon, každé plus má své mínus. Dole to sice vypadá jak na nádraží, ale zase potkáte více lidí, je větší šance si sednout a nestane se, že je klub zavřený. Nahoře je zase větší klid, hraje hudba, ale často se musí čekat na jídlo a ceny jsou o malinko vyšší.
Přesto je mezi oběma podniky jeden podstatný rozdíl. Zatímco Píčpit funguje na vlastní pěst, uživí víc lidí a a ještě odvádí škole statisíce na nájmu, Vegáč je školní podnik, který si na sebe nevydělá a naopak pouští škole žilou. „Za loňský rok to ještě nemáme úplně spočítané, ale desetitisíce to budou zcela určitě,“ odpovídá na otázku o výši každoročí dotace Horský.
Proč nemůže bar na tak strategickém místě s tak jistou klientelou vydělávat? Je to tím, že za jeho provozovateli nestojí neviditelná ruka trhu, ale jen pracovníci školy?
Tajemství ztrát spočívá podle Horského ve zvláštním poslání Vegabaru, lépe řečeno ve zvláštním poslání sousedního Akademického klubu, jenž je s Vegáčem spojen pupeční šňůrou jedné kuchyně. „Naším posláním je kromě doplňkového stravování zajistit prostor, kde by škola mohla pořádat nejrůznější reprezentační akce, a to i mezinárodního významu. A právě proto vznikl Akademický klub. Čas od času se sice objevují myšlenky na určitou privatizaci studentského klubu. Ale protože máme pouze jednu kuchyň, která zároveň funguje i pro akademický klub, není něco takového možné,“ vysvětluje Horský.
Slabiny jsou na obou místech
Právě napojení na akademický klub přináší Vegáči řadu slabých míst. Pořádá-li akademický klub „akci mezinárodního významu“ pro reprezetaci školy, běžná smrtelníci musí stranou a na oběd se v baru čeká i půl hodiny. Anebo se také stane, že po dlouhé cestě ze staré budovy zjistíte, že bar vůbec není otevřen.
Navíc poslední změny v horním baru nanasvědčují tomu, že je podnik řízen příliš racionálním podnikatelským duchem. Podivnou změnou bylo například zkrácení baru – údajně kvůli tomu, aby se vešel do sálu ještě jeden větší stůl. Záměr je sice dobrý, protože zkrácením baru podnik přišel nejvýš o pět míst, což by bylo možné dalším stolem bohatě kompenzovat. Nápad ale zůstává už půl roku na půli cesty – bar je zkrácen, ale stoly pořád chybí.
Sami studenti pak upozorňují na další podnikatelské anomálie. „Nechápu, co je za nesmysl obsluha pouze na baru. (Pokud nejste ostříleným štamgastem, pak personál Vegáče přijme vaši objednávku pouze na baru – pozn. redakce) Stejně musejí chodit ke stolům, když se platí,“ podivuje se dobrý znalec poměrů v baru, student šestého ročníku Ondřej Sychrovský (jenž má ovšem to štěstí, že se na něj vztahuje výjimka a objednávku dokáže zpravidla vyřídit i v sedě).
I dolní bar ale z pohledu zákazníka začíná občas ztrácet své kouzlo. Již od dopoledne se zde totiž hromadí obrovský počet studentů a kolem oběda bývá „tragicky narváno“. „S tím ovšem můžu těžko něco dělat. Kdybych přijal lidi navíc, tak se už za bar nevejdeme. A hospoda není nafukovací,“ říká Špinka.
Možná bude další podnik
Brzy se v barech možná dočkáme některých novinek. „Chci do poloviny roku zkusit přidat do sortimentu Gambrinus, od té doby, co se spojil Radegast s Plzní není problém mít v hospodě oboje,“ plánuje Špinka.
Změna ale nebude zadarmo. „Teď kupuji pivo o korunu deset dráž než před rokem, a sám jsem nezdražil. Pokud neudělají pivovary nějakou cenovou akci, pivo asi půjde nejméně o padesátník nahoru,“ dodává Špinka. Točené pivo se ale v Píčpitu nechystá. „Přemýšlel jsem o tom, pivovary mi pípu nutily. Ale bylo by to pomalejší než dnes a navíc by byl problém s místem. Prozatím tedy zůstaneme u lahví,“ vysvětluje Špinka.
Časem ale možná přijdou i větší změny. Projde-li projekt na výstavbu nové budovy v Rajské zahradě, vyroste stávajícím dvěma rivalům zřejmě další konkurence. „Počítá se tam s rychlým občerstvením i s reprezentativní restaurací,“ prozrazuje Horský.
Pohled na zklamané tváře studentů, kteří dnes odcházejí z přeplněných barů žízniví, je důkazem, že něco podobného bude potřeba. Od roku 1992 stoupl počet studentů VŠE téměř na dvojnásobek a podnik, kde se před více než deseti lety podávalo myslivecké kafe, na dnešní kapacitu už prostě nestačí, ani s výpomocí pár míst ve Vegáči. Navíc, vyroste-li dnešním hráčům konkurence, jedině dobře.
Nahrávání ...
