Viktor Daněk: V Česku si to myslí málokdo, ale práce v Bruselu je fascinující

4. 1. 2022 | | Kariéra Viktor Daněk

Viktor Daněk je zpravodaj Českého rozhlasu v Bruselu a bývalý člen redakce iList. Tento článek vyšel v říjnovém čísle roku 2020.

Nad hlavou mi vrčí policejní vrtulník, který se vznáší nad sídly unijních institucí. Mířím k nim, ale protože východ ze stanice metra Schuman je kvůli bezpečnosti uzavřený, musím vysokou kancelářskou budovu Evropské komise obejít okolními uličkami. Kvapem, s taškou plnou vysílací techniky, se prodírám zástupem zmatených turistů, kteří by rádi přešli na opačnou stranu ulice, ale brání jim v tom policejní zátaras z betonových bloků a žiletkového drátu.

Akreditace, která se mi houpe na krku, mi otevírá cestu za zátaras. Musím ale nejdřív počkat, až za zvuků sirén kolem prosviští něčí zahraniční delegace. Kolona černých vozů s tónovanými skly a modrými majáky policejního doprovodu mizí v útrobách bočního vjezdu do budovy. Míjím ještě vojáky vyzbrojené automatickými puškami a přes bezpečnostní rámy vstupuju z přední strany ne moc vzhledného sídla Rady Evropské unie (EU) do proskleného foyer.

V jednom obrovském sále tu vedle sebe sedí stovky novinářů z celé Evropy. Společně tady budeme nad nesčetnými šálky kávy čekat hluboko do noci, možné až do časných ranních hodin, než se unavení premiéři, prezidenti nebo kancléři zemí EU po mnoha hodinách vyjednávání dohodnou a vypotácí se z jednacího sálu směrem k novinářům. Než však jednání skončí, žádná informace nesmí z místnosti ven. I tak ale telefony bzučí a kolegové průběžně píšou články, vstupují živě do rádií a televizí a horečně tweetují. 

Stálý zpravodaj v Bruselu má výhodu v tom, že si může pečlivě pěstovat spojení na zákulisní zdroje. Poslední dny jsem tak strávil obcházením některých z těch, kteří jednání pro premiéry připravují (a jejichž identitu chráním). Díky informacím a dokumentům od nich mám dost přesnou představu, co se děje uvnitř. To víte, novináře vždy potěší, když něco zjistí s náskokem nebo má-li přesnější informace než konkurence. 

Tato až filmová dramatičnost kulis summitů EU jen podtrhuje jejich skutečnou důležitost. Na Evropských radách se rozhoduje o všem klíčovém – ať je to třeba uvalení sankcí proti světové mocnosti nebo uvolnění nouzových půjček vládě na pokraji bankrotu. A protože má každý premiér právo veta a zájmy členských zemí se různí, vyjednává se na summitech tvrdě a dlouho. 

Ať si o EU myslíte cokoliv, práce v Bruselu je fascinující. Nikde jinde na světě neexistuje uskupení zemí, které by do takové šíře a hloubky institucionalizovaly své vztahy. Bez nadsázky se tady rozhoduje o dalším směřování Evropy s přímým dopadem na Česko – pozitivním i negativním. Přesto mají své stálé zpravodaje v Bruselu jen tři česká média – Český rozhlas, Česká televize a Česká tisková kancelář (ČTK). 

Novinář je pochopitelně pouhým pozorovatelem dění. V Bruselu ale najdete dost Čechů, kteří se na rozhodování také podílejí, ať už přímo jako diplomaté, úředníci, rezortní experti a samozřejmě politici, anebo nepřímo třeba jako lobbisté největších firem. 

Uplatnění je to prestižní, slušně placené a navíc situované do města vcelku příjemného k životu. Přesto Češi o kariéru v Bruselu v porovnání s jinými národy moc nestojí. A Česko to poškozuje. 

„Nemáme lidi,“ stěžoval si mi tuhle u piva jeden vysoce postavený diplomat, když jsme probírali, proč Česko na nejvyšší posty v EU obvykle nedosáhne. Jen málo lidí v českých diplomatických službách má totiž zkušenost z nějaké mezinárodní organizace a rozumí fungování EU do hloubky. Navíc se do Bruselu moc nehrnou. Snad za to může trpký otisk slov Václava Klause, který Čechy pracující v Bruselu kdysi označil za zrádce, snad macešský přístup většiny českých vlád, snad nepravdivé stereotypy o nudné úředničině, anebo snad obava, že z malého Česka to člověk nemůže dotáhnout daleko.

Opak je pravdou. Do Bruselu členské země obvykle posílají elitu své státní správy. A i když si to mnohdy neuvědomujeme, Česko patří do první desítky zemí EU podle počtu obyvatel. Navíc na velikost se v EU nehraje tolik, jak se u nás povídá. Příkladem budiž třeba dvoumilionové Lotyšsko, které momentálně v Evropské komisi drží současně posty patrně nejmocnějšího eurokomisaře i nejvyššího nepolitického místa, tedy generální tajemníka, resp. tajemnice Komise.  

A že je těžké se do Bruselu dostat? Ano, je. Pro Čechy ale o něco méně, než pro národy, které se potýkají s přetlakem zájemců. Přitom zkušenosti se v Bruselu dají sbírat už od studií v podobě množství stáží, z nichž mnohé jsou placené. Takže směl-li bych jako bývalý student Vysoké školy ekonomické (VŠE) radit, zkuste se zamyslet, zda by kariéra v Bruselu pro vás nemohla být něčím zajímavá.

Viktor Daněk (1989), studoval na VŠE politologii, kromě toho také mediální studia na FSV UK a mezinárodní vztahy na FF UK a MUP. Pracoval na ČVUT a v České spořitelně. V Českém rozhlase od roku 2014 vystřídal místa zahraničního reportéra a zpravodaje ve Varšavě, než zakotvil v Bruselu. Twitter: @victorius

Foto: Archiv Viktora Daňka

Mohlo by tě zajímat: