Na akademickou půdu VŠE zavítala koncem března další politická osobnost, tentokrát předseda vlády ČR Mirek Topolánek. Pozvalo jej studentské sdružení Ekonom, jehož neodbytná reklama provázela přítomné během celé besedy. Nešlo si nevšimnout, že na Verheugena se dostavilo početnější publikum, nicméně k faux pas, aby před skončením besedy řečnil host k poloprázdnému sálu, jako se stalo například Martinu Bursíkovi, díky bohu nedošlo.
Na akademickou půdu VŠE zavítala koncem března další politická osobnost, tentokrát předseda vlády ČR Mirek Topolánek. Pozvalo jej studentské sdružení Ekonom, jehož neodbytná reklama provázela přítomné během celé besedy. Nešlo si nevšimnout, že na Verheugena se dostavilo početnější publikum, nicméně k faux pas, aby před skončením besedy řečnil host k poloprázdnému sálu, jako se stalo například Martinu Bursíkovi, díky bohu nedošlo.
Politik se hned v úvodu omluvil za neobvyklé, poměrně slušivé kvádro. „Dnes jsem byl na pohřbu toho vojáka, co padl v Afghánistánu“, sdělil. Též uklidnil všechny, které na besedu přivedla zvědavost, nikoliv nadšení, že nehodlá prezentovat vládní reformy, natož provádět politickou agitku.
Věnoval se tématu veřejných rozpočtů, jejich tvorbě a vlivu na hospodaření EU. Začal pozitivně – u deficitů. Fakt, že je má jak česká, tak evropská politika mi snad uvěří i neekonom. Stejně ponuře zní další prognóza. Zatímco v roce 2007 jsme si ani my, ani naši evropští bratři nevedli tak zle, jak se od nás očekávalo, letos si pohoršíme. Vzhledem ke zpomalení americké ekonomiky, růstu cen energií a potravin bychom se prý neměli divit. Hůř na tom budou země, které neprovedly reformy důchodu a zdravotnictví. Takže honem, reformujme, žádné zdr(a)žování!
Díky premiérově proslovu si mnohdy vyděšení budoucí ekonomové záhy uvědomili, že deficit a české finance lze považovat za jasně komplementární zboží. Před vstupem do Unie se schodek propastně prohloubil, v následujících letech došlo k jeho částečnému zahlazení. Ruce si však předchozí vlády rozhodně mnout nemohou, protože podle premiéra tuto výhodnou konstelaci nevyužily ke konsolidaci veřejných financí. A vrcholem, který ze schodku učinil schod a málem zvrhl veškeré naše existující rozpočty do pomyslné propasti, se prý staly zákony, které minulá vláda přijala těsně před volbami. Topolánkova vláda tedy chtíc-nechtíc tráví čas „zacelováním děr“ v českém peněžnictví. Podle premiéra má dobře našlápnuto, a bude-li ve své činnosti pokračovat i v dalším volebním období, mají tyto kroky smysl.
Předseda vlády se s publikem rovněž podělil o plány, které hodlají ministři realizovat, aby naši ekonomiku dovedli do prozatím neexistující rovnováhy. Stylem „mezi námi ekonomy“ nakonec ukončil nejistotu, zda jsou všechny reformy skutečně dobré. Řekl ano a dotvrdil to použitím mnoha ekonomických termínů a neodporovatelných grafů. Holt, nevědoucí občan si může reptat proti zdražování a komplikacím, jak chce, nicméně osvícený nebožák-zasvěcenec musí ctít ekonomickou doktrínu a držet krok a… palce, aby se naše finanční situace obrátila k lepšímu.
Premiér částečně zabředl i do filosofie. To když oživil svoji prezentaci citátem: „Na budoucnost bychom si měli zkusit vydělat, nikoliv na ni pouze šetřit.“ Obohatil nás i dalším moudrem, když dodal, že nízká daňová zátěž a rozumné veřejné výdaje jsou dlouhodobým řešením. To už mi ale spíše připomnělo hlášky z Básníků, když si Štěpánek hrál na kolpoltéra. Zřejmě stejnou mírou se pobavil i předseda vlády, to když zodpovídal různé nelogicky záludné, tu a tam mnohooborové otázky svých voličů i nevoličů.
Kdybych měla zmínit nejfrekventovanější výraz jeho projevu, jednoznačně by zvítězila Lafferova křivka. Nevezmu na sebe odpovědnost tvrdit, jak to s ní tedy vlastně je, zcela určitě však ne tak, jak jsem se dozvěděla z kurzu ekonomie. Co by mne zajímalo spíše? Zda se někdo ze studentů dobrovolně pustil do řešení domácího úkolu, kterým nás politik pověřil. Analyzovat, zda existuje vztah mezi snižováním daní z příjmů fyzických osob a snižováním daní ze sociálního pojištění, a pokud ano, jaký.
