Tři ženy a jedna dívka, teskný a zapomenutý kraj La Mancha a i ten vítr, který šíří požáry, jako by přesto studil přímo z filmového plátna. Kytary hrají a Raimunda zpívá píseň tak tesknou, že pláčou i ti, kteří již dávno zemřeli.
Volver
Španělsko, 2006, 120 min
Režie: Pedro Almodóvar
Hrají: Penélope Cruz, Lola Dueñas, Carmen Maura
Tři ženy a jedna dívka, teskný a zapomenutý kraj La Mancha a i ten vítr, který šíří požáry, jako by přesto studil přímo z filmového plátna.
Takové jsou kulisy nového filmu Pedra Almodóvara. Volver znamená španělsky „návrat“. A je to návrat hned v několika smyslech – po exkurzi do pokřiveného světa mužů, nebo spíš jejich torz ve Špatné výchově, se Almodovár vrací do světa žen.
Sledujeme zde příběh dvou sester Raimundy (vynikající Penelopé Cruz) a Solé (neméně přesvědčivá Lola Dueňas). Jejich matka uhořela během jednoho z požárů, stará teta ji však stále vidí a hovoří s ní. Raimundin muž Paco mezitím sedí doma, pije jedno pivo za druhým a vzrušuje se myšlenkou na čtrnáctitiletou dceru. Jednoho dne se Raimunda vrací z práce. Na zastávce stojí její dcera jako předzvěst něčeho zlého. Na zemi v kuchyni leží v kaluži krve Paco.
Druhým a „hlavním“ návratem ve filmu je návrat mrtvé matky obou sester. Ne však v nějaké metafyzické podobě…
Třetí návrat leží v osudovosti Almodóvarova díla. S postupujícím dějem se divák ptá: Jak velkou cenu musí člověk zaplatit, aby unikl svému osudu?
Almodóvar v tomto filmu jde snad až za hranici všech svých předchozích filmů – hořce komické scény přecházejí v okamžiku ve smutek, vedle brilantních drahokamů vrší oblázky. Velmi odvážným počinem je i to, že jediný mužský charakter umře asi po deseti minutách. Ten další má na plátně stěží půl minutu, pomineme-li hlas v mobilním telefonu. Penelopé Cruz jednoznačně kraluje scénám a vtěluje jim svůj vlastní rytmus. Jedná se snad o její nejlepší herecký výkon, který daleko přesahuje i její roli v Kokainu po boku Johnyho Deppa. Sole je o poznání méně temperamentní, ale velmi uvěřitelná a čistá. V jejich matce Irene, v podání Almodóvarovy hvězdy z osmdesátých let Carmen Maury, je pak cítit jak klid Sole, tak nespoutaný temperament Raimundy.
Kameře dominují někdy poněkud ostřejší barvy s převahou červené, jindy potemnělé barvy městečka. Střih je jemný a zároveň studeně přesný.
Kritici se vzácně shodují v jednom: Po dlouhé době se jedná o Almodóvarův nejpřístupnější film. Má i vtipné okamžiky, kterými ale režisér v zájmu své poetiky šetří. Jeden divák tohoto filmu na internetu prohlásil: „Almodóvar je jako víno. Čím starší, tím lepší.“ Nezbývá, než souhlasit.
