Diktátor, jenž je strašlivý, vládne tvrdou rukou a přitom by se tak
rád nechal obejmout. Film označovaný za komedii roku se u nás v kinech
objevil v polovině května. Podle znalců amerického režiséra Larryho
Charlese vtipnější věc než ty předchozí. Pro diváka, jenž si chce
trochu odpočinout, správné rozptýlení, při němž se
nepřestává smát.
Snažila jsem se zpětně hledat mouchy a vzpomenout si na nevtipné vtipy,
či legraci na efekt, s níž by to tvůrci přehnali, ale nepodařilo se.
Jednotlivé gagy se stejně jako u filmu V Bruggách od M. McDonagha
nedrží politické korektnosti a postupně kosí zcela všechny. Určitě
záleží na míře divákova vkusu a na tom, jak moc se rozhodne brát hlášky
a sám sebe vážně. Sama však vnímám Charlesovo střílení spíše jako
snahu ukázat směšnost různých klišé než jako pokus někoho skutečně
urazit. Za vrchol ironie lze označit pasáž v níž poslední velký
diktátor popisuje západním politickým papalášům krásy, jež demokracie
„rozhodně nemá“. Jen si třeba představte, že by tisk nebyl úplně
svobodný a nezávislý. Znevažování se však netýká pouze Ameriky. Na své
si přijde také Bin Ládin, sebevědomý Číňan, pasáček krav a
samozřejmě ženy, židi a muslimové.
Jak jsem již naznačila, na rozdíl od Phillipsových „pařeb“ ve Vegas
či Bangkoku se Charles nevymezuje na to, aby vytvořil sled šílených scén,
z nichž se má publikum pouze udávit smíchy. Naopak se drží současných
politických či ekonomických reálií, snad každý druhý vtip je narážkou
a také výsměchem stereotypům, které již zevšedněly. Ať se jedná
o postoj k arabským zemím, o pocit, že nad rozvíjejícími se trhy, jako
je Čína či Rusko, drží tradiční demokracie pevně kontrolu, a další.
Stejně tak si autor umně hraje s všemožnými stereotypy, mezi něž patří
feministka v té nejorganičtější podobě, či typicky americký turista a
nebo zaangažovaný aktivista, jenž ve skutečnosti ví jen to, co je mu
naservírováno. Stejně tak je nutné tvůrce pochválit za práci s kýčem.
Že lze podat „milostnou scénu“ způsobem, jakým se povedlo jemu, by asi
napadlo málokoho. Absurdní groteska a zároveň poněkud neúprosné zrcadlo,
tu a tam jednoduše vtip, trocha citů a napětí a opět odlehčení, jež je
po celou dobu filmu dávkované v tak akorát přiměřených porcích.
Osoba diktátora Aladdina je směsicí tupé víry ve svou pravdu, roztomilé
hlouposti, přesvědčení o „dobré věci“, ať za ni považuje cokoliv,
střelené upřímnosti a kvílivé osamělosti. Tyran, jehož si zahrál Brit
Sacha Baron Cohen, přivádí k šílenství svou naivitou, povrchností a
neschopností pochopit, že se musí v anonymním New Yorku přizpůsobit,
ideálně působit nenápadně. Z drobností, za něž by běžně nechal
useknout hlavu, se po úvodní dávce nedůvěřivosti dětsky raduje. Zda
skutečně začne chápat i jiná pravidla, rozdílné kultury a způsoby
myšlení, může divák jen odhadovat. Chvilkové zděšení, že nakonec
došel k nápravě, stal se (nad)přirozeně dobrým člověkem, naštěstí
brzy pomíjí.
Filmu rozhodně prospívá jeho původní anglické znění. Diktátorova
„arabgličtina“ je totiž nutnou součástí Charlesova humoru a trefně
dokresluje jednotlivé scény. Byť má Diktátor k intelektuálním skvostům
daleko, palec nahoru si zaslouží.
Zdroj fotografie: Wikipedia
