V zářijovém odpoledni, procházeli se spolu jedním z těch vyjímečných dnů, kdy není ani jeden z nich obtěžkán povinnostmi. Odhodili své starosti za hlavu (na později, do zásoby) a vydali se dýchat čerstvý vzduch. Vyšli ze stereotypu přímo na malé náměstíčko (v takových chvílích jsou i ty nejzákladnější věci tak vzácné a tak zvláštně jiné a nové), dýchali spolu rozkvetlou lípu a nechali vlát své nesvázané vlasy (třeba i jako symbol).
V zářijovém odpoledni, procházeli se spolu jedním z těch vyjímečných dnů, kdy není ani jeden z nich obtěžkán povinnostmi. Odhodili své starosti za hlavu (na později, do zásoby) a vydali se dýchat čerstvý vzduch. Vyšli ze stereotypu přímo na malé náměstíčko (v takových chvílích jsou i ty nejzákladnější věci tak vzácné a tak zvláštně jiné a nové), dýchali spolu rozkvetlou lípu a nechali vlát své nesvázané vlasy (třeba i jako symbol). Beze spěchu byli i všichni ostatní kolem, zpomalení (připadlo mu), zamyšlení (ale krásně), jakoby všechny ovlivňovalo počasí a naladilo je na stejnou (podivnou) vlnu (tak jak je to teď). Na tomhle malém náměstíčku vždy všichni honili čas (je tu autobusová zastávka), dnes čas důležitý není. Kostelní hodiny jsou tak vysoko… (Daleko.)
A to zpomalené tempo, hladilo až do morku kostí (ne tak nehezky jako je „morek“), ale bylo tak zvláštně neodbytné, že dopadalo na všechny (a přitom neztěžovalo víčka) a všichni se poddávali a zvolňovali, po dlouhé době (lůno?) byli všichni tak pomalí a spokojení. Ptáci v letu ustrnuli v nejpříjemnější poloze, nechali zběsilého máchání křídel a nechali se unášet (okamžikem).
Nenapadlo ho, že by to nemuselo být v pořádku (nebo není v pořádku on?), bylo to všechno tak pozitivně vtíravé, nebránil se (bylo to příjemné – to slovo znal až teď). Pohlédl na hodiny. Vteřinová ručička se ještě pokoušela přehoupnout do další polohy, zvládla to jednou, dvakrát… (a pak už ne) Šum kolem se během té chvíle propadal o oktávy dolů, pod hranici slyšitelnosti (pak ustal úplně) a najednou bylo ticho (nikdy si to nedokázal představit, myslel, že bude mučivé, ale bylo jen klidné). Zavřel oči a čekal, kdy se probudí (tak zvláštní sen už dlouho neprožil).
Chodil pak dlouho po světě (ale nikdy se raději nevzdálil moc daleko od těch, které měl nejradši (hlavně od ní)) a měl tolik času na přemýšlení. A celou tu (dobu?) jen doufal, že čas ještě nevypršel, že všichni opět procitnou ze svých póz, a že nezůstane úplně sám v tomhle (ne)čase. Ale propadal se (možná měsíc, možná deset let), každá další vteřina, kdy vnímal čas (rychleji) a ostatní ne, byla tak nesmyslná a ubíjející. Nestárnul, nedýchal, (žil?), nemusel spát, nespal. A nakonec, nakonec ho už přestalo bavit žít, pořád stejná obloha, stejní lidé ve stejných pozicích, všechno tak známé, neměnné, tiché, mrtvé.
Naposled zašel na své náměstíčko, chytil svou dívku za ruku, políbil ji a když (opět) nespatřil v její tváři sebemenší náznak života, vypravil se (naposled) na kostelní věž. U ochozu i dnes visel v nehybné poloze holub. Z toho místa bylo vždycky nejlíp vidět, co se vlastně skutečně stalo. Výhled na celé město a ani jeden jediný pohyb, poslední naděje by sebral vítr (ale nefoukal). Rozloučil se, stoupnul si na ochoz a bez nějakého vnitřního boje vstoupil do prostoru. (jsem zvědavý, jakou rychlostí padal) (v=g.t) (čas má každý jen ve své hlavě, g je konstanta)…
Kdyby neměl zavřené oči (a vůbec, kdyby nebyl úplně uzavřený vůči všemu), třeba by si všimnul, že během jeho nekonečného pádu mu vteřinovka opět začala počítat zbytek života. S jeho dopadem na betonovou dlažbu se zastavila a vydala se směrem zpátky…
