Začátky podnikání: Vytrvalost přináší ovoce

23. 1. 2018 | | Kariéra Václav na veletrhu

Absolvent Fakulty podnikohospodářské Václav Toman se po dokončení studia pustil do vlastního podnikání. Výsledkem je nedatovaný motivační diář, který má lidem pomoci, aby se díky jeho dlouhodobému užívání cítili v životě šťastněji a lépe. Jeho tvorba ale vyžadovala notnou dávku trpělivosti.

Během svého studia ses rozhodl věnovat se škole naplno. Díky tomu máš dnes dva červené diplomy. Co tě k tomu motivovalo?

V první řadě to bylo dané tím, že rád dělám jednu věc pořádně. Kdybych při studiu i pracoval, měl bych pocit, že flákám jak školu, tak i práci. Proto jsem si řekl, že se budu soustředit na studium. Kromě toho jsem se chtěl dostat na výměnný pobyt do San Francisca, kde bylo potřeba mít hodně dobrý studijní průměr. V posledním semestru na bakaláři jsem zjistil, že mám dobré známky na to, abych červený diplom mohl mít, tak jsem si je jen pohlídal, aby mi zůstal. A na magistru už jsem se to pokusil dotáhnout stejným způsobem.

Když ses po studiu ucházel o první zaměstnání, brali zaměstnavatelé na červený diplom ohledy?

Neměl jsem při studiu žádnou praxi, proto jsem nastoupil na pozici hledače talentů do personální agentury Grafton. Tam není potřeba ani vysokoškolský titul, stačí pouze střední škola a dobrá angličtina. Červený diplom v životopise udělal spíše dojem, ale že by to bylo rozhodovací kritérium, jestli mě přijmout nebo ne, to si určitě nemyslím.

Není trochu demotivace vystudovat vysokou školu, když ti pro práci postačí ve výsledku jen dobrá znalost angličtiny?

Na jednu stranu ano, ale vím, že jsem nestudoval školu jen proto, abych dostal dobrou práci. Dnes se podle mě firmy čím dál tím méně dívají na to, jakou školu kdo vystudoval. Chtěl jsem se jí ale věnovat naplno. I když škola na praxi úplně nepřipraví, pomáhá rozvinout myšlení a přemýšlet více v souvislostech. Zároveň jsem už při studiu věděl, že bych měl rád v budoucnu nějaké vlastní podnikání, proto jsem se do získání praxe tolik nehnal.

První věc, co jsem vymyslel, byla hloupost

Jaké znalosti ze školy jsi v začátcích podnikání využil?

Hodily se mi například věci z manažerského účetnictví, když jsem přemýšlel, kolik bude daný produkt stát, jak do něj započítám jednotlivé položky nebo vypočítám marži. Potom také znalosti z managementu, že je potřeba neustále inovovat, popřípadě z marketingu, kde je důležitá orientace na zákazníka a také od něj získávat zpětnou vazbu. Obecně mi to dalo spíše přehled. Je ale škoda, že studium není víc provázané s praxí.

Čím jsi při vytváření vlastního produktu začal?

Po škole jsem nastoupil na poloviční úvazek, protože jsem hledal něco, co by mě uživilo, ale zároveň jsem měl čas věnovat se i vlastnímu projektu. A tehdy jsem začal vymýšlet, co by to mohlo být. První věc byla hloupost, druhá mě tolik nebavila, ve třetí jsem neviděl smysl. Nakonec mě napadlo vyrobit motivační diář. Začal jsem zjišťováním, co je v této oblasti na trhu dostupné, jaké to má výhody nebo nevýhody, jací zákazníci si takové diáře kupují. Tím jsem strávil spoustu času. Zjistil jsem, že hodně úspěšný je v Česku motivační diář Doller, který má výborně propracovaný design i marketing, ale jde v podstatě o několik konceptů přenesených ze zahraničí. Proto mě až tolik neoslovil a možná se stal i jedním z impulzů, proč začít s něčím vlastním.

A pak ses pustil do prvního návrhu?

V Excelu jsem si připravil první návrh diáře. Ze začátku jsem se hrozně bál, že mi mou myšlenku někdo ukradne, čemuž se dnes musím smát. Proto jsem diář zpočátku konzultoval jen s odborníky a psychology, ale neukazoval jsem ho přímo potenciálním zákazníkům. Díky tomu jsem vychytal některé mouchy po obsahové stránce, a tu vizuální jsem až tolik neřešil. Byl jsem v tomhle naivní, než jsem přišel na to, že zhruba 70 až 80 procent je založené na tom, jak produkt vypadá, aby si ho zákazník koupil.

Inspirace na změnu přišla od okolí

Tvůj původní diář je obsáhlá „bichle“ formátu A5. Jak ses nakonec dopracoval k současné verzi?

Postupně jsem ho ukazoval kamarádům, kolegům v práci, ale i třeba úplně cizím lidem. Nakonec těch lidí bylo celkem padesát nebo šedesát. Všech jsem se ptal, co se jim na tom líbí a co by na tom změnili. Z toho přišlo několik zajímavých podnětů. Někdo si přál, aby byl diář menší, jiní chtěli zase vylepšit design, přišel dokonce i nápad přidat na něj gumičku.

Zpětné vazby od okolí tě tedy dovedly až k současné podobě diáře?

Použil jsem to, co se lidem líbilo nejvíc. Nakonec jsem upustil od konceptu klasického diáře a novou verzi nazval Kniha úspěchů. Je založená na výzkumech, které ukazují, že když si člověk zapisuje jednu až tři pozitivní věci za uplynulý den, dlouhodobě mu to zlepšuje životní spokojenost a buduje si optimističtější pohled na svět. Je to navíc doplněné o motivační citáty na každý den a je to také nedatované. Stačí si pouze zakroužkovat den v týdnu, kdy se zapisovalo. Na začátku týdne je také možnost zapsat si jeden až tři cíle. Každá část je určená na sedm dní, ale pokud ji nebudu vyplňovat každý den, mohu ji ve finále používat třeba dva nebo tři týdny.

Které odborníky sis pro konzultaci vybíral?

Knihu jsem konzultoval s docentkou Pauknerovou, která vede katedru Manažerské psychologie a sociologie na Fakultě podnikohospodářské. A kromě toho jsem ji ukazoval ještě Martinovi Konečnému, který zde učí také. Konzultoval jsem to ještě s několika dalšími psychology či odborníky, ale převážně jsem hledal rady tady, ve škole.

V kampani se vybrala celá částka

Jak ses s Knihou úspěchů dostal na trh?

Už od začátku jsem věděl, že bych chtěl zkusit crowdfundingovou kampaň. Zkusil jsem proto český portál Startovač. Asi v polovině března jsem měl hotové prototypy první verze Knihy úspěchů, byla to součinnost více dodavatelů. Zjistil jsem si, kdo by dokázal udělat ražbu, gumičky a další části. Jakmile jsem měl první verzi hotovou a lidem kolem mě se líbila, začal jsem pracovat na přípravě kampaně.

Podařilo se vybrat konečnou částku?

Kniha měla cílovou částku 28 tisíc korun a nakonec se podařilo vybrat 39 tisíc. Musel jsem ještě zaplatit poplatek provozovateli portálu, který činil tuším kolem dvanácti procent, a pak už se pustil do projektu s touto získanou finanční podporou. Od dubna jsem navíc současně s tím připravoval i svůj e-shop.

Na jaké největší překážky jsi narazil?

Nejhorší bylo, když jsem na něčem pracoval i několik týdnů a nevěděl jsem v tu chvíli moc jak dál. Pak jsem ale přišel na něco nového nebo potkal lidi, kteří mi mohli poradit. Připadá mi, že jsem byl tak trochu jako osel a šel si za svým, i když jsem zrovna nevěděl, jak pokračovat a ono se pak díky tomu oslovství nějaké to řešení naskytlo.

Co znamená jméno Perkman, které máš na knížce uvedené?

Mám k tomu ještě vlastní webovou stránku Perkman.cz o osobním rozvoji, kterou píšu formou blogu. Vydávám tam články zhruba čtyřikrát do měsíce a snažím se je stavět na odborných výzkumech či publikacích z psychologie a osobního rozvoje. Jejich výstupem bývají různé tipy, jak se sebou lépe pracovat, jak být spokojenější nebo efektivnější. Nápad na název Perkman přišel v době, kdy jsem uvažoval o názvu značky, pod kterou bych chtěl vystupovat. Celá myšlenka názvu je vlastně postavená na tom, že bych chtěl, aby produkt, který prodávám, s sebou přinesl něco navíc, nějaký benefit. Tím benefitem může být třeba to, že se zákazník bude cítit lépe. Na základě toho mě napadlo anglické slovo „Perks“, což jsou právě benefity, proto „Perkman“ by měl být člověk, který má hodně benefitů a je schopen je předávat ostatním. Mohl bych to přirovnat třeba k přístupu firem ke svým zaměstnancům. Když se o ně dobře stará, dává jim také něco navíc, například firemní telefon nebo cokoliv jiného. Zaměstnanec se pak cítí, že je o něj dobře postaráno a má určitý nadstandard. Proto jsem chtěl, aby se tak cítil i člověk, který si knížku koupí.

Foto: archiv Václava Tomana

 

Mohlo by tě zajímat: