Žádná velká exotika,…
Studentský život… napadlo mě, když mi oznámili, kam pojedu na svůj semestr v zahraničí. Co bych si namlouvala – žádná velká dálka to do Budapešti není (autobusem jsem tam asi za šest hodin, takže když přihlédnu ke „spolehlivosti“ mých tradičních Českých drah, vyjde to skoro nastejno), samotné město je prý podobné Praze (alespoň mi to každý před odjezdem tvrdil) a střední Evropa je přeci jen střední Evropa.
… napadlo mě, když mi oznámili, kam pojedu na svůj semestr v zahraničí. Co bych si namlouvala – žádná velká dálka to do Budapešti není (autobusem jsem tam asi za šest hodin, takže když přihlédnu ke „spolehlivosti“ mých tradičních Českých drah, vyjde to skoro nastejno), samotné město je prý podobné Praze (alespoň mi to každý před odjezdem tvrdil) a střední Evropa je přeci jen střední Evropa. A tak jsem před odjezdem trochu želela divokých norských fjordů, šarmantních bulvárů Paříže, mléčné mlhy nad Temží a všech dalších míst, která mi přišla daleko zajímavější a kam jsem chtěla jet. Ale nakonec nejela, protože z mých pěti škol, které jsem si při výběrovém řízení zvolila, jsem se dostala právě do Budapešti.
Jako vždy se ale ukázalo, že to všechno není pravda – tedy až na tu „žádnou velkou dálku“. To, že Budapešť je jiná než Praha a není střední Evropa jako střední Evropa, nechám stranou, na to by mi mých tři tisíce znaků asi nestačilo. Spíš jde o to, že stačí hodit na hromadu sto padesát studentů různých národností, a o zábavu je postaráno… ať už je člověk kdekoliv.
Přiznám se, všechny absolvované workshopy a semináře na téma „Jak pracovat v mezinárodním týmu“, kde se pokaždé probíral Hofstede a o Němcích se tvrdilo, že jsou puntičkáři, mi přišly celkem vtipné. Ale když pak sedíte ve vinném sklípku, ochutnáváte výborné víno a do Montiho čardáše na živo (pěkně na housle a s cimbálem) vám skupinka Američanů spustí svoji hymnu… to si pak říkáte, jestli na tom něco není. A co teprve, když se má něco řešit – člověk přijde na to, že předsudky, které máme o jednotlivých národech, sice nejsou v sedmi z desíti případů pravdivé, ale v těch zbývajících třech vám také třeba mohou zlomit vaz. Nebo alespoň pobavit, jako když posledně Simone a Salvatore ze Sardinie vyprávěli o italských mamme a jejich rozmazlených synáčcích.
Součástí toho všeho je samozřejmě i různý přístup ke studiu – německou potřebou všechno konzultovat s učitelem počínaje a pro mě překvapivou maďarskou nedochvilností konče. Včetně nizozemské přímočarosti a věcnosti. Jejím dobrým příkladem je třeba Sofie z Rotterdamu, se svou neškodnou fascinací vším komunistickým („Ta pračka má víc než dvacet let?!?Wow!“). Má procestovaný celý svět, ale otevřeně přiznává, že veškeré její znalosti o této části Evropy končí bývalou železnou oponou. Na moje stesky nad business projektem (povinnou součástí jarní semestru v rámci CEMS programu, kde pár studentíků naběhne k partnerské firmě a snaží se řešit reálný problém) mě nekompromisně pošle za místním vedením CEMSu. A když odmítnu, nechápe moje argumenty – že podobné „drobné nesrovnalosti“ by si člověk měl řešit sám; že nikdy nebudu mít projekt nalinkovaný úplně bez zádrhelů a že podobné „stěžování si“ by spíš mohlo zhoršit vztahy mezi naší skupinkou a koordinátorem ve firmě. Sofie to totiž nebere jako „stížnost“, pro ni je to normální komunikace mezi školou a studentem.
Ale abych nešila jen do cizích řad… Když jsem vzpomínala, co nám o nás říkali na jednom workshopu, vybavila se mi jen neurčitá „schopnost improvizace“ a něco ve stylu „přikývnout, myslet si svoje a pak to provést po svém“. To první u sebe moc nedokážu posoudit, s tím druhým, přiznám se, bojuju, jak to jde. Závěr? Žádná velká exotika se možná v Budapešti nekoná, ale nuda tu rozhodně taky není.
Nahrávání ...
