Bylo ledové lednové odpoledne a Winstonovi mrzla hlava. „Lumpové,„ rozčiloval se, „to mi nemohli dát aspoň klobouk? Co je tohle za nápady, v zimě jsem ho přece vždycky nosíval, no jo, kdepak, to nikoho z těch, co mě tu velebili, ani nenapadne, samý řeči a žádný skutky. Ani vnuk si na dědu nevzpomněl, že mu asi bude zima na hlavu.
Bylo ledové lednové odpoledne a Winstonovi mrzla hlava. „Lumpové,„ rozčiloval se, „to mi nemohli dát aspoň klobouk? Co je tohle za nápady, v zimě jsem ho přece vždycky nosíval, no jo, kdepak, to nikoho z těch, co mě tu velebili, ani nenapadne, samý řeči a žádný skutky. Ani vnuk si na dědu nevzpomněl, že mu asi bude zima na hlavu. Kabát mi dali pěknej, to se musí uznat, i když se v něm zase v létě upeču, tady v Praze mají tuším jiný léta než u nás v Anglii. A samozřejmě se nemůžu ani pohnout. Tradice je tradice, sochy se zkrátka hejbat nemaj, to je jasný.„
U sochy se zastavila dívka. Winston ji už znal. Byla to trochu zvláštní dívka, neučila se zrovna skvěle, na školu se dostala jak se říká „s odřenýma ušima„ a obrovský strach ze zkoušek se u ní přetavil do fanatické pověrčivosti – od té doby, co udělala první zkoušku, chodila na všechny ostatní v tom samém kostýmku, stejně učesaná a pokud možno i stejně nalíčená – až jí jednou vyhodili z bakalářky z práva. Udělala ji až napotřetí a pečlivě si zapamatovala, co jí docela jistě pomohlo tentokrát.
Takže když zase míjela nedávno vztyčenou sochu slavného státníka, po němž bylo již dříve pojmenováno celé náměstí, na chvíli se u ní zastavila.
„Drž mi palce, prosím tě. Je to pro mě moc důležitý. Máma už mi to začala domlouvat u nich v podniku, ale já bych tu vejšku přece jen radši měla, ten titul se může někdy v budoucnu dost hodit. Jenže asi nejsem ten pravej studijní typ, všichni říkaj, jak je ekonomka lehká škola a já měla problémy s matikou, právem, teď to účto, zkrátka vyletět mi nepřipadá vůbec tak těžký. Tak mi drž palce i teď.„
Samozřejmě to neříkala zřetelně a nahlas, jen si to tak pro sebe zamumlala, ale Winston jí rozuměl, stejně jako posledně, jednak proto, že měl velké uši, ale také proto, že sochy s takhle velkou hlavou umějí číst myšlenky.
Mrzelo ji, že o ty dva pokusy přišla. Byla přesvědčená, že si na ní zkoušející zasedla, neuměla to skvěle, to ne, ale ta před ní byla ještě horší a dostala to… Jak se poslední termín blížil, byla stále nervóznější a nervóznější a tak, přestože poprosila Winstona, aby jí držel palce, si u komise vytáhla tu jedinou otázku, kterou nechtěla, a i to, co věděla, popletla, takže řekli, je nám to moc líto, ale opravdu nemůžeme jinak, zkuste si dát znova přihlášku, víte jak je to s uznáváním kreditů, viďte, co se dá dělat, no, hlavu vzhůru.
Ale ona věděla, že znovu přihlášku dávat nebude, že prostě skončila, the end. Seděla v parku před ekonomkou na lavičce a brečela, Winston jí četl v hlavě a najednou se v něm něco zlomilo, možná proto, že mu udělali i moc veliké srdce, zkrátka ho to tak strašně naštvalo, že slezl z podstavce a šel na katedru.
Musel našlapovat velice, velice opatrně, aby se nepropadl patry, ale zas tak moc o to nedbal, protože se opravdu moc zlobil. Trochu poničil schody a už byl na katedře.
„Podívejte se, pane Churchille,„ povídal právě předseda komise, když se trochu vzpamatoval z toho, s kým hovoří. „To není tak jednoduché. Máme stanovená určitá pravidla, že, a jak jistě sám dobře víte, pravidla se musí respektovat. Jak by k tomu přišli ti lépe připravení žáci. Student musí prokázat skutečnou znalost, to, že se na naši školu dostal, neznamená, že ho necháme jen tak prolézt. To by nám zaměstnavatelé vyhubovali a prestiži školy by to také nepřidalo.„
„Nechte si ty kecy,„ odtušil plynně česky Winston (naučil se rychle, právě proto, že měl tak velkou hlavu a uši, akorát anglický přízvuk byl ještě trochu slyšet, protože dlouho nemohl trénovat hlas, když okolo něj postávali celou noc policajti a hlídali ho, aby někam neutekl), „sám víte, že každý zkoušející má úplně jiné nároky a ještě před půl rokem to tady dostávali žáci skoro zadarmo. Prostě chci mít jen jistotu, že dostane děkanskej termín, i když nemá ty skvělý výsledky. Prostě to zařiďte, nebo mám jít za děkanem sám?„
„Raději nikam nechoďte, prosím vás, nebo se nám propadnete,„ vyjednával předseda komise. „Hezky se vraťte pomalu na své místo, uvidíme, co se dá dělat.„
A tak se Winston vrátil na svůj sokl a zas mu mrzla hlava, ale uvnitř ho hřálo, protože mu dívka moc děkovala, dva dny musí počkat, než se děkan vrátí ze zahraničí, ale prý by jí ten termín dát mohl, nervozita sice neomlouvá, že, ale cílem školy není žáka vyhodit, ale naučit ho to, všechno se zkrátka ubíralo dobrým směrem.
Jenže pak přiletěl speciál a v něm baronka Thatcherová, přiběhla k pomníku tak rychle, že jí skoro spadnul klobouk a hned spustila: „Winstone, Winstone, co to zase provádíš, jako malej kluk, to se dělá, takhle zasahovat do vnitřního řádu instituce, každý musí přeci odpovídat především sám za sebe, jestli na to ta holka má, tak si to vyřídí, jak se to proboha chováš, jako nějaký odborář, to byl teda nápad, postavit tyhle dvě budovy tak blízko sebe,„ no baronka se zkrátka moc zlobila a chtěla vzít Winstona zpět do Anglie.
Jenže Winston měl svou hlavu (a taky váhu a výšku), takže z transportu sešlo, děkan termín poskytl, předsedou komise byl sám profesor Klaus, který si sem odskočil z mítinku „Rozhodně neodcházejte„, který se konal před VŠE, baronka dostala nový hezký klobouk, dívka hezkou dvojku a všechno dobře dopadlo.
Ale tohle je jen pohádka a my dobře víme, že v životě uspějí jen ti nejlepší a nejlépe připravení na dobré škole, kterou VŠE zcela nepochybně je, že podobné idealistické bláboly se možná dobře čtou, ale jsou vlastně úplně mimo, jsou naprosto demotivující, neučí studenty spoléhat na vlastní síly, zpochybňují objektivitu pedagogického sboru, jsou zkrátka úplně a celkově matoucí a autor se od nich samozřejmě distancuje…
Uff, díky moc Winstone, už jsem myslel, že mě to donutí podepsat.
