Nerozhodnost je hrozná vlastnost. A já jsem jí bohužel postižená. Před dvěma lety jsem v létě seděla nad dvěma dopisy a na každém bylo napsáno PŘIJÍMÁM. Po prvotním návalu radosti, že nemusím jít po prázdninách pracovat do Makra, ale můžu hrdě nastoupit na „vejšku“, nastalo dilema. Na kterou školu vlastně půjdu?
Nerozhodnost je hrozná vlastnost. A já jsem jí bohužel postižená. Před dvěma lety jsem v létě seděla nad dvěma dopisy a na každém bylo napsáno PŘIJÍMÁM. Po prvotním návalu radosti, že nemusím jít po prázdninách pracovat do Makra, ale můžu hrdě nastoupit na „vejšku“, nastalo dilema. Na kterou školu vlastně půjdu?
Na jedné straně se na mě usmívalo razítko VŠE, na druhé však bylo noblesně napsáno Universita Karlova, Filozofická fakulta. Takže kam? A protože jsem se ani do zápisu nestihla rozhodnout, řekla jsem si, proč nezkusit oboje.
A tak od konce září začal můj šílený maratón překladatelství – nizozemština – ekonomka.
Nedávno se mě někdo ptal, jestli vím, jaký je rozdíl mezi lidmi z fildy a z ekonomky. Lidi z ekonomky prý vypadají jako manažeři a lidi z fildy jako bezdomovci. Podle téhle definice bych měla být něco jako páchnoucí stařík s notebookem. I když si při svém lítání z Churchilla na Palacha někdy připadám opravdu divně, tak daleko jsem ještě nedospěla. „Filozofové“ na „ekonomy“ nic moc vtipného nemají, omezují se většinou na spojení „blbečci v kravatách“, „zmalované dylinky“ a „tupí manažeři“.
Jeden by si možná řekl, že studovat dvě školy, které jsou tak naprosto odlišné učivem, přístupem i lidmi, je nemožné. Ale přesně naopak, je to „úžasný“. Je pravda, že řešit ráno kupní smlouvy a o dvě hodiny později pravidelnost používání nizozemských diminutivů, je trošku náročné. Skloubit do sebe dva rozvrhy s přejezdy je ještě o něco horší – i když to není zas tak daleko. Pokud se někdo z vás chystá k tomu, že se začne vzdělávat i jinde, mám pro něj pár rad.
Zapomeňte na jídlo v průběhu dne. Alespoň na teplé. Za poslední rok a půl jsem byla v menze jen dvakrát, a to když jsem nešla na nějaké cvičení. Strava studenta dvou škol vypadá takto: ráno snídaně, v poledne bageta-krokodýl, večer útok na všechno, co se dá sníst.
Co se týká školních záležitostí, každý má svou metodu.. Chodím jen tam, kam nezbytně musím. Ale pozor: stálo mě to jeden pokus bakalářky z ekonomie. Na otázku, ke komu jsem chodila na přednášky, jsem suverénně odpověděla, že k nikomu, protože se mi to krylo s morfologií. Nicméně o víkendech se dívám pravidelně do knížek – zkouškové období je totiž peklo.
Jedna moje kamarádka to řeší trošku jinak. Zimní semestr většinou zasvětí ekonomce a chodí na všechno, co se dá. V letním se zase omezí na minimální nutný počet kreditů a většinu času tráví na fildě. A tak se na ni každý semestr na jednom studijním dívají jako na naprostého lempla, co nic nedělá a na druhém jako na superstudentku.
Úplně nejdrastičtější způsob si zvolila jiná kamarádka. Přerušila práva na dva roky a mezi tím chce vystudovat VŠE. Její minimální počet kreditů za semestr se pohybuje kolem třiceti pěti. Ale co by člověk neudělal pro vzdělání.
