Přesně za pět minut dvanáct 28.dubna jsem na internetu vyplnila poslední kolonku přihlášky na letní školu s organizací AEGEE. Doufala jsem, že na mě vyjde jazykový kurz nebo ochotnické divadlo ve slunném Španělsku. Jako záchytnou možnost jsem vybrala Estonsko a letní univerzitu s názvem „Livin’ in a Movie“. Možnost čtrnáct dnů poznávat tuto pobaltskou zemi a točit přitom nějaký film nezněla zase až tak špatně.
Přesně za pět minut dvanáct 28.dubna jsem na internetu vyplnila poslední kolonku přihlášky na letní školu s organizací AEGEE. Doufala jsem, že na mě vyjde jazykový kurz nebo ochotnické divadlo ve slunném Španělsku. Jako záchytnou možnost jsem vybrala Estonsko a letní univerzitu s názvem „Livin’ in a Movie“. Možnost čtrnáct dnů poznávat tuto pobaltskou zemi a točit přitom nějaký film nezněla zase až tak špatně.
Na začátku července jsem si po státnicích z vedlejšky ani neměla čas vydechnout a už jsem balila batoh, becherovku, lázeňské oplatky a hurá na letiště. Přímý let do Tallinnu probíhal hladce. Při přistání jsem se zhrozila, jaká že je to Estonsko placka a měla radost z toho, že je tam aspoň hodně zeleně. Na letišti mě již čekaly estonské organizátorky. Snažila jsem se rozpomenout na těch pár slov, co umím rusky. Holky na mě však spustily plynnou angličtinou s britským přízvukem a o perfektní jazykové vybavenosti mladých Estonců jsem se mohla přesvědčovat celých čtrnáct dní.
Oficiální program letní univerzity začal v restauraci s příhodným názvem Kryštof Kolumbus prolamováním ledů pomocí společenských her za přítomnosti několika kamer v rukou estonských organizátorů. Ty nás provázely na každém kroku celých čtrnáct dní. Na začátku bylo nepříjemné mít kameramany neustále za zády, ale koneckonců jsme si to vybrali sami. Po náročné noci se ráno těžko vstávalo ze žíněnek polorozpadlé tělocvičny reálného gymnázia, naší noclehárny. A tak někteří prohlídku Tallinnu s domorodci nestihli. Připadala jsem si jako v hansovním městě v Německu, a vlastně jsem v něm i byla, protože Tallinn patřil střídavě Němcům, Dánům, Švédům a Rusům. Historický střed města opevňují hradby. I díky nim je mnoho budov ve středu města zachováno v původním stavu. Mezi ně patří i gotická radnice na hlavním náměstí. Kouzlo středověkých budov sice občas narušuje nějaký ten panelák, ale i ten už je dnes historie. Současnost však hned za hlavní branou připomíná McDonald’s.
Po historické exkurzi následovala estonská televize. Přivítal nás sám ředitel, energický čtyřicátník, který se snaží vysílání dát novou tvář a podporovat estonskou kulturu. Historie estonské kinematografie sahá do konce 19. století, kdy první snímky o Estonsku natočili francouzští filmaři. K většímu rozvoji estonského filmu došlo pak až v uvolněnějších 60. letech za vlády Chruščova. Po Stalinově smrti sliboval větší demokracii a tak se kulturní život v Estonsku mohl rozvíjet trochu svobodněji. K několika kontroverzním knihám přibyly i odvážné filmy. K těm patří i Viimne reliikvia, česky Poslední relikvie, kde je jedna skrytá narážka na sovětský režim za druhou. Poselstvím tohoto filmu je: „Uteč, svobodné dítě, uteč, dokud můžeš.“
V mnoha ohledech byl historický vývoj v Estonsku podobný jako na území současné České republiky. Po staletí byl estonský národ utlačován a úřední jazyk se měnil podle toho, kdo zrovna vládl. S problémem hledání identity jsme se během pobytu setkali několikrát. Historické jádro Tallinu je německé, země byla pod sovětskou nadvládou, národní kroje jsou zjednodušenou kopií oblečení německé šlechty. Podobně jako Američané tedy i Estonci hledají své kořeny.
S místním kulturním dědictvím jsme se dále seznamovali v okolí Tallinu ve skanzenu Roca al Mare. Park u pláže schovává obytné a hospodářské budovy ze všech oblastí Estonska a ukazuje, jak nelehce se žilo prostému estonskému lidu. U větrného mlýna a na pláži jsme pod vedením estonských průvodců sehrávali scény z filmu Viimne reliikvia a poprvé sami natáčeli.
Ale Estonsko není jen Tallinn. Země jen o málo větší než Nizozemí s populací 1,3 milionu obyvatel nabízí panenskou přírodu, 1 500 ostrovů, 1 400 jezer, výbornou kuchyni, vlídnost a vstřícné přijetí. Toho se nám dostalo i v národním parku Laheema, kde jsme tři dny čerpali energii uprostřed lesů, bažin a mokřadů. K tomu nejlepšímu patřila projíždka na kanoích, která se pro španělské a italské kolegy proměnila v dobrodružnou jízdu rozbouřenými vlnami. Nutno podotknout, že zcela klidnou řeku si bouřili sami tím, jak se neustále překlápěli. Jinak je Laheema oázou klidu, rájem vážek, leknínů, rákosu a různé vodní fauny i flóry. Doufám, že jí zůstane i přes rostoucí oblibu agroturistiky.
S agroturistikou má pramálo společného důlní městečko Ida-Virumae na severovýchodě Estonska. Na hodinu a půl jsme se nechali pohltit podzemím. S nezbytnou přilbou a čelovkou, provázeni vysloužilým horníkem a mladou tlumočnicí, nahlédli jsme nejen do zákoutí dolů, ale i do reálného života horníka. Příliš se od toho v Čechách nelišil. I v Estonsku se důlní průmysl již netěší přílišné popularitě a město a okolí trpí velkou nezaměstnaností. Důl se pomalu zavírá a ekonomický úpadek se samozřejmě projevil i na vzhledu města. Všudypřítomná zeleň se sice snaží zarůst, co může, ale chudobu neskryje. I lidé jsou v této oblasti skleslejší a mladí odcházejí za lepším především do Tallinu a Tartu.
Naší další zastávkou byla Narva, město na břehu jezera Peipsi a na samé hranici s Ruskem. Ačkoli jsme měli Rusko na dosah ruky, vízová povinnost, ostnatý drát a samopaly celníků nás odradily. Proto jsme se spokojili s prohlídkou pevnosti. Ta byla původně sídlem Řádu německých rytířů. Nyní slouží jako muzeum města a objekt putovních výstav. Svou velikostí a výškou vzbuzuje respekt. Ze břehu na ruské straně se naparuje téměř identické dvojče a dojem tak ještě umocňuje. Samotné město není příliš zajímavé. Estonština je tu spíše výjimkou a platit se dá i rublem.
Co se týká filmařské části letní univerzity, naplno jsme začali pracovat v univerzitním městečku Tartu. Inspirovat jsme se mohli při přednášce o estonském dokumentárním filmu. Absolvovali jsme také seminář, jak scénáře psát, jak rozvrhnout natáčení či jak zacházet s kamerou, nechat působit světlo a podobně. Následující čtyři dny jsme pracovali ve skupinkách, vymýšleli scénář, natáčeli, stříhali a těšili se, až to bude za námi a pojedeme do Parnu, „letního hlavního města“ Estonska. Tartu je jinak velice pěkné město, ale o prázdninách je v něm poněkud mrtvo. Nicméně za návštěvu rozhodně stojí bývalý sklad střelného prachu, vykutaný v jediném kopci ve městě. Dnes se tam skladuje a točí hlavně pivo a výborně vaří. Estonci mají ve zvyku jíst hodně brambor a bohatě je sypat koprem, poprvé jsme vyzkoušeli i tradiční puding ze starého chleba.
Celou dobu nám organizátoři říkali: „ Počkejte, až budeme v Parnu, tam to žije.“ Bohužel se naše očekávání nenaplnila. Parnu je sice oblíbené letní letovisko, ale osloví spíše starší lázeňské hosty a milovníky bahenních koupelí. Ačkoli nikde jinde jsme neměli možnost vidět tolik původních dřevěných domů a lázeňských vilek, Estonsko nabízí rozhodně zajímavější destinace. V Parnu nás čekalo i vyvrcholení filmové části letní univerzity, Asscar Night, historicky první předání Asscarů za nejlepší film, scénář, režii a tak dále. Všichni jsme byli z našich několika krátkých dílek nadšeni. Dokonce nám zatančil i estonský folklórní soubor, který náhodou procházel kolem. Kdybych nebyla v Estonsku, docela klidně bych si myslela, že jsem se ocitla na Valašsku. Naštěstí jsme ovšem „žili ve filmu“ a tak díky moderním technologií a několika filmovým nadšencům právě vzniká „Livin’ in a Movie “ dokument.
