Byl to především hlad (co jiného), který mě zhruba před rokem donutil postavit se do další nekonečné fronty na další nezbytnou magnetickou kartu, tentokráte do Bohem požehnané menzy Italská .
Byl to především hlad (co jiného), který mě zhruba před rokem donutil postavit se do další nekonečné fronty na další nezbytnou magnetickou kartu, tentokráte do Bohem požehnané menzy Italská. První pokus o zařazení se mezi kastu studentů mající to výsadní právo bohémsky a rozmařile si užívat každodenního gurmánského svátku za 17,80 se nezdařil, když po třiceti minutách čekání a kručení v břiše dáma za přepážkou nemilosrdně prodloužila utrpení zbytku fronty tím, že přesně v minutu zavírací doby rázně zaklapla skleněné okénko. Ne, že bych jí to ještě dnes nějak zazlíval, ale v mém hladovém těle se tehdy probudil primát nižšího stupně a společně s ostatními neuspokojenými jsem se ještě chvíli pokoušel o telepatickou vraždu přes sklo. Nepovedlo se. Všechny zoufalé páry hladových očí se rozutekly kdo ví kam, ty mé do všemi nenáviděného a opovrhovaného McDonalda. Ať žije GLOBALIZACE. Světe div se, že jsou potom podobné firmy tak neuvěřitelně úspěšné, když v menzách, jako ta naše … ale nic.
Druhý pokus už byl mnohem úspěšnější, takže jsem se mohl prakticky okamžitě i s nabitou kartou vrhnout do spárů spásné minutkové kuchyně bez objednání. Slina na jazyku, smrt v očích. Jenže chyba lávky. Já jsem pochopil systém poměrně rychle, nicméně systém mou kartu nikoliv. Několik marných pokusů o „projetí“, bohužel zbytečných. Ruka samotného mistra ale přichází příliš pozdě, stejně jako otázka týkající se salátové přílohy, protože ve stejném okamžiku selhává všemocný kartový software a život celého zařízení pomalu doznívá do jakéhosi velmi napjatého a houstnoucího ticha před bouří. To se stupňovalo zhruba pět minut a mám pocit, že ještě několik málo vteřin navíc by znamenalo vzpouru na planetě opic. Pravda a láska nakonec vítězí nad lží a nenávistí, život opět vplouvá do všemocného zařízení, a já vítězoslavně procházím pomyslnou bránou „užbrzynasycených“ do světa labužníků a spiklenců slasti – s plným talířem jídla slibujícím mnoho. Osvěžující čaj v hrnku po babičce, polévka s vábnou vůní, pár krajíců chleba a to hlavní: hranolky a maso po lákavém exotičnu.
Jako první zaháním žízeň tou při bližším ohledání podivnou, vlažnou tekutinou těžko definovatelné chuti. Napadá mě jen hloupá a jistě nesmyslná souvislost s oněmi halucinogenními houbičkami, v zápětí na sobě ale skutečně začnu pociťovat neblahé účinky jakési nevítané vidiny. Příjemné prostředí útulné až komorní jídelny se před očima mění v ponurou a tmavou velkovýkrmní halu s překročenou kapacitou a na nefunkčních jezdících pásech roste hora špinavého nádobí. Má nádherná porce plná energie, ze které ještě před chvílí dýchala mateřská péče a teplo domova, se najednou zdá být naprosto nevábná a dokonce i mnohem menší. Studené hranolky uvíznou v krku a pikantní plátek masa se v okamžiku proměňuje na nepozřitelnou kost s flaksou. Dokonce i polévka mění svou vynikající chuť, v tento okamžik již připomínající spíše nějaký koktejl s tajuplným názvem „Co týden dal“. Nemám už sil nadále zápasit s odpornou halucinací a prchám. Ještě objednat na příští týden. Anebo … raději ne.
Teinový opar naštěstí posléze poměrně rychle vyprchal z mé stále ještě nenasycené hlavy a já si uvědomil, že všechno je naštěstí úplně jinak. Do menzy dnes chodím rád, dokonce mi ani nevadí někdy až půlhodinová fronta na štěstí, jelikož mi umožňuje maximálně vychutnat ty poslední chvilky čekání na Zázrak, který pro nás dnes a denně skoro jako vánoční překvapení připravuje milá a úslužná obsluha našeho nejoblíbenějšího restauračního zařízení (slovo „menza“ se pro něco tak skvostného skoro nehodí). Snad to ani jinak být nemůže. Kdo by totiž dobrovolně chodil do zařízení tak nepěkného až nechutného, jaké jsem pod vlivem té podivné látky viděl tenkrát poprvé?
