V minulém vydání Studentského listu v článku „O tiché vodě, která nepodemele břehy“ nabádá Zuzka Kalová, aby se „aktivní“ studenti nebáli se svými připomínkami, návrhy, náměty, problémy a stížnostmi vystoupit na světlo světa. Jen tak prý mohou změnit co se jim nelíbí.
V minulém vydání Studentského listu v článku „O tiché vodě, která nepodemele břehy“ nabádá Zuzka Kalová, tajemnice pro studentské záležitosti, aby se „aktivní“ studenti nebáli se svými připomínkami, návrhy, náměty, problémy a stížnostmi vystoupit na světlo světa. Jen tak prý mohou změnit co se jim nelíbí a nebýt laxní tichou vodou.
S tím nelze než souhlasit, na druhé straně prostředí VŠE bohužel není k ohlasům studentů příliš vnímavé. A na to bych tímto článkem rád upozornil. Znám situace, kdy ani někteří členové nejvyššího vedení VŠE nebyli schopni či ochotni na náměty studentů reagovat. Někdy neodpoví ani na takové podněty, jako je písemná žádost či oznámení. Pokud přece jen odpoví, trvá to mnohdy týdny a odpověď je … ne vždy dostačující. Je nutné si uvědomit, že VŠE je orgán podléhající státu a jako ve státní instituci to v něm na mnoha místech funguje.
Rozhodně bych nerad házel všechny do jednoho pytle. I na naší škole je spousta obětavých, vstřícných a „rychlých“ lidí. Je možné, že mnoho otevřených lidí je pouze ohrazeno nedobytnými hradbami sekretářek, které jsou úzkým hrdlem na cestě toku informací, a proto reakce ze strany školy nejsou takové, jaké bychom očekávali. Cílem mého zamyšlení není vrhnout špatný stín na VŠE, ale upozornit na to, že prostředí pro připomínky, náměty či stížnosti rozhodně není tak ideální, jak by se mohlo zdát po přečtení lákavého článku Zuzky Kalové.
I já se připojuji k apelu, abychom nebyli nečinnou tichou vodou, buďme místo toho přímo dravou jarní bystřinou. Jen tak totiž můžeme změnit svět, ale nenechme se odradit plánovači, kteří hodlají stavit v naší cestě přehrady.
