V posledních letech je v Evropské unii velmi živě diskutována otázka, zda ponechat členským státům možnost individuálně si určit daňový systém, nebo zda by bylo výhodnější daně harmonizovat. Jedním z hlavních argumentů zastánců daňové harmonizace je skutečnost, že společný daňový systém by výrazně zlepšil fungování jednotného trhu.
V posledních letech je v Evropské unii velmi živě diskutována otázka, zda ponechat členským státům možnost individuálně si určit daňový systém, nebo zda by bylo výhodnější daně harmonizovat. Jedním z hlavních argumentů zastánců daňové harmonizace je skutečnost, že společný daňový systém by výrazně zlepšil fungování jednotného trhu.
Velké množství rozdílných daňových systémů přináší firmám vysoké transakční náklady na orientaci v těchto systémech a vytváří prostor k legálním daňovým unikům. Ty jsou způsobeny využíváním veřejných statků v zemi s vyšší mírou přerozdělování a odvádění daní v zemi s nižším daňovým zatížením. Zastánci daňové konkurence navíc zdůrazňují, že konkurence daňových systémů povede k nižším daním, což působí jako ekonomický stimul, donutí vlády šetřit a efektivně hospodařit a povede k nižšímu zadlužení a zdravějším veřejným financím.Vlády nepřistoupí na to, aby snížily daně, pokud je k tomu nepřinutí sami voliči. A voliči zase vyvinou tlak na své vlády jedině v případě, že uvidí, že v jiné jurisdikci daňový systém funguje efektivněji a poskytuje jeho účastníkům větší užitek. V případě harmonizace daňových systému by v ekonomikách neexistoval tento důležitý stimul, který nutí vlády provádět hospodárnou a efektivní fiskální politiku. Jako protiargument se používá skutečnost, že v současnosti, v podmínkách faktické daňové konkurence, k žádnému převratnému snižování daní nedochází. Dochází pouze k výrazné změně struktury daní a to přesunem k málo mobilním daňovým základům.
Systému daňové konkurence je také vytýkáno, že způsobuje distorze v alokaci kapitálu. To je ale dle mého názoru problém zdanění obecně. I kdyby byly daně v EU stejné, každá země je bude využívat k něčemu jinému. Země, která je využije k financování rozvoje infrastruktury, vzdělání a podobně bude nakonec přitahovat více kapitálu než ta, která bude výnosy dávat do sociálního systému.
Další skutečnost, která převažuje misku vah výhod ve prospěch daňové konkurence, vidím v tzv. aglomeračním efektu. O přílivu zahraniční investic do země nerozhoduje pouze výše zdanění, ale také faktory jako je velikost trhu, vyspělost infrastruktury, vzdělání obyvatel nebo geografické umístění dané země. Státy, které těmito aglomeračními výhodami nedisponují, mají jedinou možnost jak přilákat investory do své země a konkurovat vyspělým ekonomikám – snížit daně. Harmonizace daní by tak především výrazně poškodila chudé státy na úkor těch vyspělých. I v případě harmonizovaných daní v EU bude mít kapitál stále možnost utéci do nečlenských zemí a žádná regulace tomu nemůže dokonale zabránit. Zavedení celosvětového diktátu daňových sazeb je z mnoha hledisek značně nereálné, protože v každé zemi preferuje mediánový volič jinou výši sazeb. A i kdyby se povedlo harmonizovat daně ve všech státech, pro některé by zisk z nekooperace převýšil případné sankce. Řešení, které v současnosti navrhuje Evropská komise – harmonizovat základy, ale ponechat možnost si určit sazby – považuji za možné; zprůhlední systém a neomezí možnost méně rozvinutých ekonomik přilákat kapitál snížením sazeb.
