Když jsem se před lety hlásila na Vysokou školu ekonomickou, měla jsem za to, že mezinárodnost mé vyvolené FMV spočívá mimo jiné ve velmi důkladném jazykovém otesání studentů: po skončení studia budeme hovořit dvěma jazyky tak, že skoro pozapomeneme česky, a třetí jazyk ovládneme aspoň na úrovni maturanta. Dokončila jsem bakaláře a začala studovat magisterské „éčko“, aniž by se zdálo, že má krásná představa dojde naplnění. Kde je zakopán pes?
Když jsem se před lety hlásila na Vysokou školu ekonomickou, měla jsem za to, že mezinárodnost mé vyvolené FMV spočívá mimo jiné ve velmi důkladném jazykovém otesání studentů: po skončení studia budeme hovořit dvěma jazyky tak, že skoro pozapomeneme česky, a třetí jazyk ovládneme aspoň na úrovni maturanta. Dokončila jsem bakaláře a začala studovat magisterské „éčko“, aniž by se zdálo, že má krásná představa dojde naplnění. Kde je zakopán pes?
I na své k jazykům přívětivé fakultě jsem totiž docela záhy na vlastní kůži pocítila mantinely jazykového vzdělávání na VŠE. Poprvé, když jsem si ve druháku zapsala čtyři ze svých pěti celoškolsky-úplně-nejvolitelněji-volitelných kreditů na „turbo“ kurz španělštiny. Učinila jsem tak s vědomím, že si těžko něco počnu s jediným zbylým kreditem, že se tím zbavuji lákavé možnosti vybrat si cokoli dalšího z neuvěřitelně pestrého menu volitelných předmětů, a co hůř, že po tomto jediném semestru už nebudu mít nikdy možnost regulérně španělštinu studovat. Skutečně ubohé postavení třetího jazyka, který si zapisuji na úkor všeho ostatního – všeho, co v mých očích může dávat jisté ospravedlnění slovu „university“ v anglickém názvu naší „Fachschule“. Odsud není daleko k dalšímu pěkně popisnému německému slovu.
Slovo „Fachidiot“, kterým nás někteří osvícenější pedagogové občas straší, s ohledem na neutěšené možnosti volitelného jazykového vzdělávání nabývá nových rozměrů. Skoro jako by nevinný student stál před volbou, zda bude fachidiotem, který umí ještě jeden cizí jazyk, nebo se bude vpravdě univerzálně rozvíjet dalšími směry, které mu „nejazyková“ volitelná výuka nabízí.
Podruhé jsem si uvědomila, přes co vlak nejede, když jsem slyšela, že někdo slyšel, že se prý někdo dostal (!) na překladatelsko-tlumočnický kurz angličtiny. Ani prohlubování znalostí povinných jazyků pomocí volitelných kurzů není na mezinárodních vztazích právě hračka, o zbytku školy si netroufám uvažovat. Zástupci katedry angličtiny a němčiny se netají tím, že by chtěli otevírat více volitelných kurzů, katedra románských jazyků na rovinu říká, že akreditované mají kde co, ale studenti na to stejně nebudou mít kredity.
Nabízí se spousta zajímavých ekonomických příměrů. Poptávka po jazykovém vzdělávání uměle omezená kreditním přídělem vytváří „černou“ poptávku. Myslím, že to znáte – kurz, na který je zapsáno 20 lidí (pro které je připraveno 20 židliček), navštěvuje lidí čtyřicet se všemi konsekvencemi na zasedací pořádek, kvalitu ovzduší v místnosti či vyčerpání vyučujícího. Je to nefér k těm, kteří respektují studijní plán jako něco daného a vetřít se podloudně na kurz by je ani nenapadlo. Je to nefér k těm, kteří žadoní, aby byli na kurz přijati bez kreditů, protože vždy se najdou tací, kteří jsou nefér ke všem a na kurz drze chodí, aniž by přiznali, že na něj nepatří. Je to nefér k učiteli a k těm, co na kurz přijati byli, protože ti se s tím vším musejí nějak vypořádat.
Firma je ovšem v našem modýlku poněkud schizofrenní. Zatímco katedry by rády učily více, škola si evidentně nárůst nepovinné jazykové výuky nijak zvlášť nepřeje. Je to ovšem logické. Více výuky znamená více nákladů. Studenti nechť si zaplatí komerční jazykové kurzy jinde. Zvláštní situace. Jako by byl zvídavý žáček klepnut přes prsty. Vždyť co jiného si škola může přát víc, než studenty, kteří dychtí po vzdělání a až školu opustí, budou všemi světovými jazyky šířit dobré jméno našeho ústavu. Ovšem když jde o peníze, dobré jméno jde stranou.
Všechno by zřejmě vyřešilo školné, které by vneslo do fungování školy čerstvý vítr tržního chování. Jednou školné zřejmě přijde, ale v dlouhém období, jak víte, jsme všichni mrtvi – v našem případě vystudováni. Existuje tedy nějaké elegantnější a méně nefér řešení pro nejbližší budoucnost? Nápad nasytit hlad po jazykovém vzdělání otevřením nekreditních, otevřených kurzů i nápad tyto kurzy případně (mírně?) zpoplatnit je jen logickým vyústěním předešlých úvah. Podle mého jsou teď na řadě studenti, aby řekli, co skutečně chtějí, a škola, aby stanovila, kam až je ochotna vyjít studentům vstříc.
