Na začátku vysokoškolského studia mě čekala klasická povinnost.
Vyzvednout si ISIC a to rovnou dvakrát. Začala jsem s VŠE. Jako správně
neinformovaný prvák jsem si v den zápisu vystála frontu, nastavila tvář
objektivu, odevzdala 340 peněz, abych se dozvěděla, že: „Kartu dostanete
v půlce září.“ Tedy přibližně za měsíc. Představa, že podobný
maraton zažiju i na Karlově univerzitě (UK), mě zrovna nelákala.
Jaké bylo překvapení, když jsem zjistila, že si na UK prváci vyřizují
ISIC podle vlastních časových možností a že ho během pěti minut drží
v ruce. Navíc za 160 korun, prosím! Nedalo mi, abych se o problém
nezačala zajímat hlouběji.
Od Leoše Havlíčka ze správy ID karet na VŠE jsem se dozvěděla, že kdo
se nezúčastní masové akce v srpnu a přijde si individuálně, dostane
kartu rovněž hned. „Prváků bývá okolo pěti tisíc. Samozřejmě, že by
to šlo dělat po jednom a na počkání, podle toho by však celý proces
trval.“ A kde je řečeno, že by se všichni prváci nahrnuli do
Výpočetního centra ihned po zápise? Mimopražští nejspíše ano, aby cestu
do metropole zužitkovali co nejefektivněji. Nestačila by však informace, že
si lze kartu nechat zhotovit tam a tam, a upozornění, že se v době zápisů
mohou tvořit fronty? Každý by se sám rozhodl, zda v ní počká a nebo
nechá výrobu ISICu na jindy. Ti, kteří touží mít kartu hotovou dříve,
než se nastěhují do Prahy a začnou se v řadě situací cítit jako „bez
identifikační karty“, by si přišli na své. A ti, kteří nespěchají,
by jednoduše počkali, až opadnou fronty.
Jiný názor měl však Jakub Vorel, vedoucí provozně-technického oboru
Výpočetního centra. Podle něj se zhruba čtvrtina prváků hromadného
fotografování neúčastní a do zařizování ISICu se pouští až začátkem
semestru. „Ti pak na Správě ID karet tvoří velké a dlouho trvající
fronty. Kromě nich se sem samozřejmě snaží dostat i studenti z vyšších
ročníků“, vysvětluje.
Druhou a podstatnější odlišností pro mne byla cena. Jak je možné, že
tatáž karta stojí na jedné škole sto šedesát korun a na druhé téměř
o dvě stovky více? Jako první důvod mne napadl rozdílný počet
přijímaných studentů. Tento odhad potvrdil i Jakub Vorel. Karlova
univerzita odebírá takřka trojnásobný počet karet, tudíž může
prodávat levněji. Samotnou cenu ISICu tvoří náklady na jeho pořízení,
výrobu a distribuci. A některé školy, včetně UK, zavedly model, že nově
nastupujícím studentům hradí část nebo celou cenu karty z peněz, které
vyberou za přihlášky k přijímacímu řízení. Lépe než Karlovka je na
tom pouze Masarykova univerzita v Brně, kde mají studenti kartu buď zcela
zdarma, nebo za symbolických 120 korun.
Tímto vysvětlením by mohla záhada jménem ISIC skončit, pokračuje však
dále. Od přátel studujících na školách, kde se počet přijatých
studentů od ekonomky nijak zásadně neliší, jsem zjistila, že ani jinde
není takto draho. „V případě VŠE je v ceně bohužel zohledněn
i mzdový náklad na pracovníky, kteří se starají o samotnou výrobu karet
nebo pracují na rozvoji programů souvisejících s používáním karty,“
vysvětluje J. Vorel.
Na brněnském Vysokém učení technickém zaplatí prváci 150 korun a
kartu dostanou na počkání. V Hradci Králové dvě stovky a rovněž
žádné prodlevy. Okolo dvou set korun zaplatíte například i na ČVUT nebo
na Palackého univerzitě v Olomouci. Obě školy přijímají zhruba sedm
tisíc studentů. Nikde neznají pojem „měsíc čekání“! S podobnou
prodlevou mají zkušenost pouze studenti Jihočeské univerzity v Českých
Budějovicích. Škola přijímá přes pět tisíc prváků, stejně jako VŠE.
A za ISIC po nich chce překvapivě dvě stě korun.
