Známe to všichni. Jednou za čas se na fakultě objeví spousta plakátků, hesel a fotek. Nastal čas voleb do akademického senátu. Za naše hlasy se uchazeči o korýtko zavazují k čistějším záchodkům, menším frontám v menze či k radikálním změnám ve studijním programu. Jak je to však s touto institucí ve skutečnosti?
Známe to všichni. Jednou za čas se na fakultě objeví spousta plakátků, hesel a fotek. Nastal čas voleb do akademického senátu. Za naše hlasy se uchazeči o korýtko zavazují k čistějším záchodkům, menším frontám v menze či k radikálním změnám ve studijním programu. Jak je to však s touto institucí ve skutečnosti?
Potenciál Martina Maxy
Nejprve je nutné předeslat, že AS není výkonným orgánem fakulty. Tím skutečným každodenním bossem je děkan, resp. kolegium děkana. AS funguje jako samosprávný zastupitelský orgán.
Pro nás posluchače představuje tato instituce jednu exkluzivitu. Je to možnost studentského zastoupení. Zákon o vysokých školách říká, že AS tvoří nejméně jedna třetina, maximálně však jedna polovina studentů. Nelze se tedy divit, že jsou do našich zastupitelů vkládány takové naděje. Jaký však mají v senátu potenciál?
Je sice vetší než u zpěvu Martina Maxy, není však bezbřehý. Kamenem úrazu je parita. Čest výjimkám, ale v drtivé většině je poměr učitelů a studentů ve fakultních senátech ve prospěch pedagogů. Tak se při rozhodování o zásadních otázkách pravidelně stává, že jsou studenti přehlasováni. Je až úsměvné, jak dokáží učitelé, jindy do morku kosti rozhádání, držet pospolu. Juniorům a juniorkám tak při prosazování podstatných změn zbývá kostrbatý postup. Po všech stránkách útrpné kuloární přesvědčování samotných učitelských senátorů. Tento způsob bývá častokrát horší, než přesvědčování George W. Bushe o tom, že Dalajláma opravdu není ten pán, co bydlí ve Vatikánu.
Je to handl
Nejsilnější pravomoc akademických senátorů tkví jednoznačně v oprávnění volit děkana fakulty. Volební čas znamená čas slibů. Každý senátorský hlas jde kandidátům na děkanský post k duhu, tedy i ten náš, studentský. Pak to jde ráz naráz. Není nutné sáhodlouhé popisování, všechno jde shrnout do nespisovného slovíčka handl. Tady záleží na dovednostech našich předáků a na jejich, alespoň na oko, jednotném postupu.
Při běžných zasedáních senát občas spíše budí dojem instituce, která procesní věci jen komplikuje a její faktická moc je veškerá žádná. Není se co divit. Neustálá hlasování nad každou sebemenší změnou, několikahodinová rozebírání nepodstatných záležitostí, i to je AS.
Některým povahám to však zcela vyhovuje. Velmi často tak podle postoje k problému jde rozpoznat, koho doma čeká partner a teplá kachna se zelím a kdo se raději spokojí jen s kávou, které vyvrhují automaty našich fakult.
Hlavou zeď neprorazíš
Mimo již vyřčeného lze spatřovat největší sílu studenta, akademického senátora ve vyvíjení tlaku na vedení fakulty, eventuálně jejich interpelace. Ať je to jakkoliv, vždy musí být brány tyto hlasy na vědomí. V těchto případech vše opět závisí na schopnostech kvalitní argumentace, obratném odporování a nebojácnosti našich reprezentantů. Reálná ale zůstává jedna spásná větička. Hlavou zeď skutečně neprorazíš a nesčetněkrát je snaha z řad posluchačů, senátorů, až kontraproduktivní. Mnohdy je opravdu až bolestivě reálné ono pithartovské umění možného…
Monika Načeva zpívá, že možnosti tu jsou. Přes všechno zmíněné lze říci ano, jsou. A akademický senát tak stále zůstává orgánem, ve kterém studenti participují a jejich hlasy jsou přes veškerou diskusi rovné těm učitelským.
Petr Šustek (petr.sustek@centrum.cz)
Autor je akademický senátor
Článek převzat ze serveru Academica (www.academica.cz)
