Zuzana Schindlerová je v současné době naší nejlepší chodkyní,
zúčastnila se i olympiády v Pekingu. Studentský list ji důkladně
vyzpovídal a zjistil například, jak jí jde studium na VŠE nebo proč spí
ve speciálním kyslíkovém stanu.
Kdy jsi vlastně začala se sportem?
Už když jsem byla malá holka, chodili jsme s rodinou po horách. Říkali
mi kamzík (smích). Kolem deseti jsem začala s latinskoamerickými tanci,
které jsem dělala asi dva roky, ale neměla jsem tanečního partnera,
protože všichni schopní kluci byli menší než já. No a nakonec jsem
skončila u atletiky.
Jak ses dostala k chůzi?
To máš tak. To takhle u nás jednou bylo finále družstev a byl potřeba
někdo na chůzi, aby se získaly body.
No a nikdo to nechtěl dělat, tak ses přihlásila. Ale
kdepak. Udělalo se soustředění a zkoušelo se, komu by to tak mohlo jít.
Mě to šlo, tak jsem si řekla, že do toho půjdu. Pak jsem šla ve čtrnácti
na mistrovství republiky, to jsem vyhrála a bylo vymalováno. Ale chůzi jako
hlavní disciplínu jsem začala dělat, až když jsem šla na do Prahy
vysokou, protože jediný kvalitní chodecký trenér je právě tady.
Co považuješ za svůj největší dosavadní úspěch?
Když jsem v Luganu v roce 2008 splnila limit na olympiádu. To byl
moment, kdy jsem se zařadila do světové špičky, a je to asi to, čeho si
vážím nejvíc. Jinak, co se nejlepšího výsledku týče, tak je to
stříbro z mistrovství Evropy do 23 let v roce 2009.
Jaká byla olympiáda?
Byla to pecka. Vyšla jsem na stadion a tam devadesát tisíc lidí, to jsem
se skoro rozbrečela. Podle toho vypadal i můj závod, protože jsem byla jak
v transu. Byla jsem v jednadvaceti letech třetí nejmladší závodnicí ve
startovním poli a nejmladší, která došla, takže to byl skutečně
zážitek.
Na co se v současné době připravuješ?
Momentálně se připravuji na evropský pohár v chůzi, který se koná
v květnu v Portugalsku, a vrcholem sezóny pro mě bude srpnové mistrovství
světa v atletice v Jižní Koreji, kam jsem se nominovala už v březnu
v novém osobním rekordu.
Jak vypadá tvůj typický tréninkový den?
Záleží, který den. Když jsem na soustředění, tak skutečně dřu.
O půl osmé budíček, snídaně, v deset hodin vyrazím na trénink. Trochu
se rozklušu, rozchodím, pak jdu čtrnáctkrát kilometr docela svižně. Pak
oběd, trochu odpočinek. No a ve tři odpoledne zase trénink – druhá
fáze. Běžky, deset kilometrů chůze nebo krátké úseky „na krev“.
Večer pak ještě trochu posilovna.
Tak to se nešetříš. Když jsi v Praze, taky trénuješ tak
intenzivně?
Když jsem v Praze, je to většinou takové mezizávodní období a to jdu
většinou jenom jednu fázi denně. Dopoledne, odpoledne – záleží, jak
mám školu. Slyšel jsem, že doma spíš v nějakém speciálním stanu,
který simuluje pobyt ve vysokých nadmořských výškách. Máš velice dobré
informace. Je to vlastně ze stejného důvodu, proč jezdím pětkrát,
šestkrát do roka na hory. My sportovci potřebujeme hodně červených
krvinek, protože ty přenášejí do svalů kyslík. Jejich počet se právě
na horách díky řídkému vzduchu zvyšuje. Když nejsem na horách, mám
tenhle stan, který ty hory částečně simuluje.
Co životospráva? Můžeš si během sezony zajít normálně
na párty?
To sice můžu, ale neměla bych. I když po pravdě řečeno mi trenér
občas řekne, ať jednou na tu párty jdu a vyčistím si hlavu. Samozřejmě
ale ne těsně před závodem.
Můžeš teda v sezóně pít alkohol?
Můžu, trenér mi ho dokonce dává. Ale abych to uvedla na pravou míru,
zásobuje mě plzní. Plzeň je totiž velice dobrá na regeneraci, takže si
vždycky vozíme celé platíčko a večer po sauně si dám pěkně do nosu.
Povinně.
Jak jde dohromady vrcholový sport a studium?
Je to náročné, ale dá se to. Mám za sebou bakalářské studium, které
jsem vystudovala ne za tři, ale za čtyři roky, což ale na VŠE není zas tak
nic neobvyklého – spousta lidí studuje bakaláře čtyři roky a nic moc
náročného nedělá.
