Většinou je časem předsevzetí 1. leden. U mě se letos tahle nálada posunula až na 1. únor a následující týden, kdy jsem se postupně den co den dostávala z naivní představy, že jsem dobrý lyžař a mám skvělé lyže, sice trochu staré, ale podle Svěrákovy rady nevyměňuj staré věci za nové, jim zůstávám věrná.
Většinou je časem předsevzetí 1. leden. U mě se letos tahle nálada posunula až na 1. únor a následující týden, kdy jsem se postupně den co den dostávala z naivní představy, že jsem dobrý lyžař a mám skvělé lyže, sice trochu staré, ale podle Svěrákovy rady nevyměňuj staré věci za nové, jim zůstávám věrná.
Mé předsevzetí tedy zní: pořídím si kvalitní lyžařskou výbavu, která není starší než já sama, budu ji podle znalostí získaných na kurzu ošetřovat a přizpůsobovat podmínkám a naučím se bruslařskou techniku a budu ji používat. Jak už to tak u holek bývá – pořídím si skvělé oblečení určené k tomuto sportu a vzdám se retro šusťáků. Tak mě ale napadá, není teď retro styl zase IN?
Mám ráda hory, lesy, sníh a běžky. Navíc jsem díky zkušenosti s redakcí zjistila, že chce-li si člověk studentský život naplno užívat, musí se naplno účastnit všeho, co nabízí. A nakonec i díky doporučení kamarádů, jsem se přihlásila na týdenní kurz běžeckého lyžování KPR II v Jizerských horách.
Moje naivní představa, že jsem dobrý běžkař se solidní výbavou, který na školním kurzu nebude mít problém s fyzičkou a technikou vzala za své hned na začátku. Když jsme se totiž 31. ledna v 16.00 sešli na Prezidentské chatě nad Bedřichovem, ukázalo se, že čtyřicet účastníků by se s trochou nadsázky dalo rozdělit podle toho, kolika závodů se ročně zúčastní. Stáří jejich lyží se nepočítá na roky, ale na měsíce. Mé lyže Rubín Artis, nejkvalitnější ve své době, letos oslaví téměř třicáté narozeniny. Na závodech jsem ještě vlastně nebyla ani jako divák. Ačkoliv večeře byla výborná, cosi činilo můj spánek tento první den poněkud neklidným. Byla to noční můra, že obsadím trvale poslední místo. Následující polodenní výlety potvrdily, že sny mají svůj skrytý význam a někdy dokonce vůbec skrytý není. Nicméně jsem si ten týden skvěle užila a po návratu domů byla za celkový výkon na sebe pyšná.
Typický den vypadal takto: snídaně, běžky, oběd, běžky, večeře, kulturní akce. Některé dny se program trochu lišil. Například, když byl v plánu celodenní výlet. Skupiny vyrazily na trasy lišící se svou délkou, ale i cílem. Ta naše měla kolem čtyřiceti kilometrů a za cíl byla stanovena horská chata Smědava, kde jsme plánovali obědvat. Zatímco v nižších nadmořských výškách bylo nepřátelské počasí – šedivé nebe plné mraků, jak jsme postupně stoupali, mraky se trhaly a nad hlavou nám svítilo slunko.
Cesta po hřebenech přinášela nádherné výhledy po Jizerských horách. Kdybyste si tu trasu chtěli také projet, mezi styčné body, vyjedete-li z Prezidentské chaty, patří Kristiánov, Rozmezí, Smědava, Krásná Máří, Hřebínek, Nová Louka. Mezi Kristiánovem a Rozmezí na vás čeká trochu vleklé mírné stoupání ve stopě s luxusními výhledy. Z Rozmezí na Smědavu to ve stopě pak za odměnu skvěle pofrčí, ať už zvolíte kratší či delší úsek. Krásná Máří vás ohromí rozhledem do údolí na obec Hejnice.
Závody a soutěže se konaly téměř každý den. Rozděleni do čtyř družstev jsme soutěžili, nehledě na ceny, jako o život. První disciplínou byl noční orientační běh po okolí, jehož součástí bylo i zdolávání horolezecké stěny. Druhá disciplína, biatlon jako štafetový běh, nás všechny vyhecovala a naplnila endorfiny až po okraj. Kamenem úrazu se stala střelecká část, tedy v našich podmínkách házení tenisáku do kruhu a následná trestná kolečka za každé minutí.
V soutěžích se však nehodnotila pouze rychlost a fyzička, ale přišly také disciplíny zohledňující umělecké a dramatické nadání či vědomostní připravenost. Ve jménu country se družstva pouštěly do vytváření soch ze sněhu, hraní vtipných scének či muzikálů a zodpovídání otázek. Fantazii a odvaze se meze nekladly. V okolí Prezidentské chaty tak vyrostly čtyři atrakce pro turisty – indiánské teepee, parní lokomotiva, bar s opilým mexičanem či saloon. Mohla bych vám vyprávět, jak jsou ty sochy úchvatné a jak jsme se vydováděli při jejich budování, ale ono se to nedá v textu zachytit, a tak doporučuji zajet se na ně podívat. Snad tam ještě budou.
Zpět ale k sportovním výkonům. V pátek jsme v Bedřichově na stadionu jako opravdoví mistři závodili ve třech disciplínách. Byl stanoven okruh, který musí družstvo objet a postupně vyřazovat své členy podle zdatnosti. Nejhorší lyžař jel jedno kolečko a nejlepší deset. Navíc vždy ten nejhorší jel první, ostatní členové za ním ho povzbuzovali, radili mu a šlapali na paty. Všichni startovali najednou. Já byla dobře motivovaná k super výkonu, ačkoliv má klasická technika a barokní styl jízdy ničemu takovému nenasvědčovaly. Myšlenka, že ten úsek musím zmáknout pouze jednou zvyšovala mé nasazení. Vypadáváním členů rostlo tempo závodníků, technika z klasiky přecházela na bruslení, napětí gradovalo, přihlížející fandili, obdivovali a snažili se něco pochytit.
Druhá disciplína, štafetový běh, vyžadovala pouze osmičlenná družstva, jejichž členové postupně objížděli určený úsek a třetí disciplínou byl sprint. Soutěživost některé členy týmu vyhecovala ke skvělým výkonům, které obdivovali i profesoři. Avšak pomalu se blížil čas oběda a tak se následující neoficiální disciplíny týkaly počtu knedlíků nebo talířů polívky, které jednotliví sportovci dokáží zdolat.
Ubytování v Prezidentské chatě byla také dobrá volba. Personál byl přátelský a měl pochopení pro náš večerní program. Nemluvím o stolních hrách Scrabble, Aktivity či Kde leží Uppsala, u kterých jsme zůstávali oblečení a nedělali ani příliš povyku. Zkouškou tolerance byly jiné akce, ale o tom vám tu psát teď nemůžu, protože … co kdyby ten článek četly nějaké děti.
