Barevná tvář Jižní Afriky
Cestování
Jako účastníku studentského programu WAT JAR se mi naskytla jedinečná příležitost poznat část naší druhé polokoule. Konkrétně Jihoafrickou republiku, nazývanou Světem v jedné zemi. A s tím mohu jen souhlasit. Protože s rozmanitostí fauny, flóry, ale i lidí se setkáváme na každém kroku. Nejdříve bych ale poopravila všeobecnou představu o tom, že „v Africe ještě lezou po stromech“.
Jako účastníku studentského programu WAT JAR se mi naskytla jedinečná příležitost poznat část naší druhé polokoule. Konkrétně Jihoafrickou republiku, nazývanou Světem v jedné zemi. A s tím mohu jen souhlasit. Protože s rozmanitostí fauny, flóry, ale i lidí (Nelson Mandela nazval obyvatelstvo Jižní Afriky duhovým národem) se setkáváme na každém kroku. Nejdříve bych poopravila všeobecnou představu o tom, že „v Africe ještě lezou po stromech“. Protože obchodní centra Jihoafrických měst se rozhodně mohou plně srovnávat se západoevropskými. A jakékoli poskytované služby, od úředníka v bance až po prodavačku v supermarketu, rozhodně konkurují úrovni českého národa. Je to jen výsek celkového obrazu Jižní Afriky, ale ráda bych vás seznámila i s druhou stránkou této země, s níž jsem měla možnost se seznámit během následujícího výletu.
Už z dálky při výjezdu z Kapského města nás udiví množství kouře, který se snáší jako šedivý závoj nad místními townshipy. Ty tvoří obrovskou zastavěnou plochu rozléhající se po obou stranách dálnice. Co jsou to vlastně ty townshipy?
Townshipy vznikly jako důsledek uplatňování politiky apartheidu, kdy po roce 1948 docházelo postupně k důsledné rasové segregaci. Černí Afričané byli vystěhováni z měst. Usidlovali se tedy v jejich okolí, čímž vytvořili tyto bantustany, v dnešní době nazývané townshipy. Dalo by se říci, že to jsou města sama o sobě. Proto nesou i své vlastní názvy. V okolí Kapského města jsou to Langa, Nyanga, Gugulethu, Khayelitsha [kajlidža], Crossroads.
Jako celek působí celé území, pro naše evropské vnímání jaksi neuspořádaně. Obydlí mají plochou střechu, jeho stěny jsou tvořeny nejrůznějšími materiály. Od dřeva, přes igelit až po plech. Každý příbytek vypovídá o tom, jak jsou jeho majitelé praktičtí a hlavně o schopnosti obstarat si příslušný stavební materiál. A navíc různě barevné. Přes dálnici přebíhají místní výrostci, po okrajích pobíhají malé děti. Před obydlím postávají muži a o něčem diskutují nebo jen tak posedávají. Ženy v barevných turbanech a širokých sukních se občas přidávají k mužské společnosti nebo se věnují domácím pracím. To je typický obrázek townshipu.
Nezaměstnanost je tu obrovská. Většina lidí žije ze sociálních dávek, které stát poskytuje. Nevzdělanost, již zmiňovaná nezaměstnanost a izolace (i když v dnešní době už ne naprostá) produkuje bující kriminalitu. Systém pořádku je založen na právu silnějšího. Aby si muž vydobyl úctu a respekt ostatních a „stal se mužem“, do svých čtrnácti let se musí dostat do fyzického konfliktu, který se neobejde alespoň bez nožů. A pochopitelně tu „udržují vlastní pořádek“ i gangy. Při jejich konfrontaci většinou jde i o lidské životy. Ovšem jihoafrická policie se neodvažuje do těchto konfliktů zasahovat. Ani oni by totiž nemuseli případné řešení problému přežít.
Protože jsme měli černošského průvodce, nebyl problém dostat se do zdejších ulic. Sami, jako bílí, bychom se tu nemohli jen tak pohybovat. Ba co víc, ani nikde zastavit autem.
To už vjíždíme do ulic Nyangy. O liduprázdných ulicích opravdu nemůžu mluvit. Veškerý život se odehrává na ulici. Na rohu klábosí dvě černošky, z nichž jedna na hlavě nese pytel a druhá kýbl s vodou. Vypadá to dost neuvěřitelně, ale pak zjistím, že takhle tu nosí všechno a hlavně každá žena a dívka. Taky je pravda, že jsem si nevšimla, že by nějaká žena měla špatné držení těla.
Míjíme stánky plné syrového masa, mezitím se povalují zvířata, kdejaké haraburdí, do okolí se valí kouř z pečícího masa a všude spousta lidí.
Je sice neděle, ale i tak se jdeme podívat do školky. Škoda, mohli jsme vidět učící se děti. Tedy školka, kůlnička s linem na zemi, obrázkami na stěnách a v rohu kuličkové počítadlo. Nahlédneme i do zadní části, kde je umístěna rádoby kuchyňka. Přitom se mi vybaví vzpomínka, kdy jako malé děti jsme si udělali u babičky z kurníku klubovnu, kde samozřejmě nemohl chybět kuchyňský kout. Přesto je všude čisto, jež udržuje korpulentní černoška s úsměvem na tváři.
Dalším obydlím byl „dům“ této paní. Když jsme vcházeli, všichni jsme se na sebe podívali a bylo jasné, že každý chce říci: „V tomhle bydlí lidé“? Pro nás naprosto nepředstavitelné, pro ně přirozené. U vchodu dvě otrhané sedačky, v druhé části místnost s vařičem, tedy kuchyň a vzadu temná místnost, coby ložnice s jednou postelí. Ve všech prostorách je cítit takový zvláštní pach. Není to ze špíny, spíše bych řekla typická vůně jejich rasy, kterou my vnímáme odlišně. Nemohu říct, že bych to cítila jako něco nepříjemného, spíše jiného. Nejlépe bych to přirovnala k pachu čerstvě nadojeného mléka.
To už zastavujeme u hořícího sudu, kolem něhož sedí muži a vlastně ani nic nedělají. Je přece neděle…
První kamenný dům! Po železných schodech se dostáváme do tmavé místnosti. Pojďte se podívat do kuchyně, kyne nám černošský průvodce Albert. Než naše oči přivyknou tmě, nahmatám nějakou desku s kastrolem. Zajímavá byla i ložnice. Místnost se třema postelema pro tři rodiny. A zase ten zvláštní černošský zápach.
Asi nastal čas se trochu rozptýlit a vše v klidu vstřebat. Návštěva místní hospody se nám zdála být dobrým nápadem. Stejná podívaná: kolem dokola muži sedící na lavičkách, uprostřed dvě ženy s vědrem piva, zvaného „combuti“. Nevím, jak bych napsala výslovnost. „C“ se nečte „K“. Xhosa jazyk má totiž tři druhy kliků (mlaskání). Ale jestli jste viděli film „Bohové musí být šílení“, tak s tím nebudete mít problémy. Jestli chcete, můžete pivo ochutnat. Proč ne? Sklenička žádná nebude, pije se přímo z kýblu. Tekutá našedlá hmota s bublinami chutná nahořkle se silnou chutí kvasnic.
Ale to nejlepší nakonec. A to nemyslím ironicky. Křesťanská bohoslužba. Většina „townshipáků“ je sice muslimů, ale nachází se tu i křesťanské zastoupení. Před námi stojí naprosto jednoduchá, kamenná novostavba s křížem, do níž vchází čistí a upravení černoši. Mladí, staří, muži, ženy, děti. I přes velice příjemné parfémy opět cítím tu vůni.
I interiér je zařízen velice jednoduše. Řady bílých umělohmotných židliček, ale co je překvapující, na pódiu jsou připraveny elektrické klávesy, kytara a samozřejmě bubny.
Nikomu z příchozích nechybí na tváři úsměv a spokojený výraz. Všichni se přátelsky objímají a zdraví, děti živě pobíhají mezi židličkami a nikoho ani nenapadne je napomenout, jak u nás se říká, „k slušnému chování“. Každý se chová přirozeně aniž by si musel dávat pozor na hlasový projev, i přesto, že je v kostele.
Začíná bohoslužba. I my si s ostatními stoupáme, s určitou pokorou, úctou, ale hlavně očekáváním. To, co ale následuje, nás naprosto šokuje. Hudebníci se chopí svých nástrojů, zpěvačky s naprosto úžasně sytými hlasy rozezvučí celou halu. No a zbytek kostela se přidává s naprostou samozřejmostí a prostor se rozvlní v pohybech všech přítomných. Ani ruce nezůstávají v klidu. Všechno je tak naprosto přirozené a uvolněné. No prostě jedna velká party.
Mezi jednotlivými písněmi vystupuje na pódium postarší kněz, a pronese motlitbu v afrikánštině, což je jeden z úředních jazyků, zakončenou zřejmě nějakým vtípkem. Usuzuji tak podle smíchu všech modlících.
Najednou se na pódiu objeví mladý muž v saku a kravatě a ptá se, kdo je tady dnes poprvé. Kromě jedné černošky vstává celá naše „bílá skupinka“.Tak tedy odkud jsme a jak se jmenujeme. Na chvíli na nás byly upřeny všechny zraky, ale jinak si nás od začátku nikdo nijak zvlášť nevšímá. Po našem slovním výkonu jsme odměněni potleskem. Bohoslužba pokračuje ve svých rytmech dál. A my odcházíme s úsměvem na tváři.
O pár měsíců později…
Na závěr se musím podělit ještě o jeden velice příjemný zážitek. Právě jsem se vrátila z koncertu skupiny Hradišťan+Talant, jejichž výstup doplnil černošský multiinstrumentalista z Kapského města Dizu Plaatjies. Opravdu dokázali, jak předtím řekl Jiří Pavlica s trochou nadsázky, že moravská a jihoafrická hudba se naprosto dokonale doplňují. Dizu, v tradičním oblečení, pak opepřil své vystoupení písní v Xhosa jazyce a v závěru za doprovodu bubnů, kudu parohů a dalších nástrojů předvedl své taneční umění.
Nahrávání ...
