Boj o přežití
Studentský život
„Boj o přežití aneb Orientační běh školou,“ hlásaly již několik dnů plakáty Studentského listu po celé škole. Slibovaly vše možné i nemožné, od hádek s neurotickým asistentem až po boj s komandem agresivních uklízeček. Pro vítěze pak lákavé ceny od pivovaru Bernard a nepivovaru RedBull. Ačkoliv se ve stejný týden konaly i jiné, pro studenta VŠE takřka povinné akce, něco mi říkalo, že o orienťák po škole přijít nemůžu.
„Boj o přežití aneb Orientační běh školou,“ hlásaly již několik dnů plakáty Studentského listu po celé škole. Slibovaly vše možné i nemožné, od hádek s neurotickým asistentem až po boj s komandem agresivních uklízeček. Pro vítěze pak lákavé ceny od pivovaru Bernard a nepivovaru RedBull. Ačkoliv se ve stejný týden konaly i jiné, pro studenta VŠE takřka povinné akce (například tradiční Gaudeamus či oblíbený Filmový Festival VŠE), něco mi říkalo, že o orienťák po škole přijít nemůžu.
Na určené startovní místo přicházím raději včas. Už na chodbě stojí meotar a promítá na zeď známý propagační plakát, snažíce se tak pravděpodobně ulovit na poslední chvíli další účastníky. Ve třídě už několik studentů je. Z jejich řeči usuzuji, že se jedná povětšinou o organizátory celé akce, tedy redaktory Studentského listu. Brzy se však místnost zaplňuje a nakonec se do závodu hlásí na padesát soutěžících. Instrukce, které předem dostáváme, nejsou téměř žádné. Prý nemáme čekat, že nám bude někdo něco vysvětlovat. Stejně jako na VŠE. Na pravidla si musíme přijít sami během závodu.
Jednotlivci, dvojice či trojice vybíhají v pravidelných tříminutových intervalech. Přichází řada na mě. Dostávám papír s instrukcemi a chlívečky na potřebná kontrolní razítka ze stanovišť. Tři, dva, jedna, start. Vybíhám na chodbu a koukám do papíru: „Je začátek semestru. Studijní oddělení má po úředních hodinách, ale vy přesto nutně potřebujete potvrzení se štemplem, jinak vám vaše banka utípne kontokorent. Decentní dáma s razítkem se skrývá za mříží redakce Studentského listu.“ Jenže, kde je ta jejich kancelář? Běžím to zjistit k nejbližší redakční nástěnce. Čtvrté patro Staré budovy.
Dveře jsou sice otevřené, ale zamčená mříž před nimi přístup k referentce znemožňuje. Cedule varují: neklepat, nehlučit, nerušit, potvrzení vydávám jen v úředních hodinách. A ty teď nejsou. V kanceláři hraje hudba. Samé hity osmdesátých let – Michal David, Helenka Vondráčková. Studijní referentka Jaroslava Vostrá je zjevně pracovně zaneprázdněná, zrovna telefonuje: „Gááábinóóó. Tak už jdeme na ten oběd? Ty tam máš studenty? No tak je vyhoď, ne? Za deset minut jsem u tebe. Pá.“
Haló, prosím vás, já bych potřeboval potvrzení. „No vy snad na mě klepete, ne?“ – To bych si nedovolil, když je to tu zakázaný. Já bych jenom tady razítko. „Snad umíte číst, kdy mám úřední hodiny!“ – Ale já to dneska nutně potřebuju, protože… protože pak už jedu do ciziny. „Jo a pošlete mi odtamtud pohled?“ – Klidně, jenom to razítko… „Dva pohledy?“ – Třeba pět. „Dobře, pět pohledů, dejte mi to sem. Co je tohle za formulář? Nemáte nějaký index? Já se teď nebudu koukat do počítače, tam mám rozjetý písničky. Vizitka? Hm, nezávislý finanční poradce. My se asi dohodneme. Podívejte se, já mám dceru Bětušku…“
S dohodnutým rande s Bětuškou, ale především s vytouženým razítkem, mířím splnit druhý úkol. Překonat komando agresivních uklízeček na chodbě v prvním patře. Dvě cizojazyčně mluvící pracovnice jsou neústupné. Chodba je čerstvě vytřená, nesmí se po ní šlapat. Snad jedině naboso, se zutýma botama? To je ono! Ještě razítko. Na blízké nástěnce zjistit, za kolik korun prodává student Jasmín dekret na Rooseveltovu kolej. A rychle k baru do menzy.
Průvodní list totiž praví: „Semestr se rozjíždí na plné obrátky a blíží se první obtížné testy v jeho polovině. Jsi příliš labilní na to, aby ses s tím popral sám. Možná Ti pomůže kapka alkoholu z minutkové menzy…“ Jako student stravující se doma nacházím určenou jídelnu až po krátkém bloudění a vyptávání se kolemjdoucích. Dotaz obsluhy za barem mne na okamžik zviklá: „Pepermintku, nebo zelenou?“ Volím druhou variantu. A hned přede mnou stojí umělohmotný kalíšek naplněný kýženým nazelenalým mokem. Na zdraví. Na ex. Razítko. Najít cestu z jídelny ven.
Na nástěnce Oddělení kontroly ve druhém patře je třeba zjistit, na jaký nedostatek v menze že si 30. října stěžovala studentka Kateřina Baňatá. Brouk v čaji. Ne, střepy v jídle. Ne, tady: šváb v bratislavském plecku. Proboha, ještěže do té menzy nechodím.
Jeden z nejobtížnějších úkolů představuje získání zápočtu u neurotického asistenta. Před jeho dveřmi se tvoří fronta. Škodolibí protivníci mne však pouští dovnitř. Asistent je opravdu neurotický: „Vyzval jsem vás snad, abyste šel dál?“ – Ne, já bych jen potřeboval tady razítko… „Razítko? Studijní referentka!“ – Ale ne, já tady od vás… „Vy jste ještě tady? To jste nikdy na VŠE nepodával žádost? Standardní žádost! Tam se napíše věc, co potřebujete a tak dále. Pokud chcete něco jiného, tak si budete muset počkat venku, stejně jako všichni ostatní, nashledanou.“ Čas utíká, za mnou dobíhají další soutěžící. Konečně jdu na řadu.
Vyplnit zápočtový test. Kde sídlí Studentský list? To už vím. Jaké jídlo je zítra v menze? Nemám páru. Chleba váží 1 kg a půl kila. Kolik váží chleba? Cože? Naštěstí jsou otázky řešeny formou kvízu, se čtyřmi možnostmi. Dá se tipovat. Kdo má na hlavě kulatou anténku? Lálá, Dipsy, Pó anebo děkan Straka? Straku jsem nedávno potkal a žádná anténka se nad ním nepohupovala. Takže některý z Teletubbies, ale který? Asistent při opravování nešetří ironickými poznámkami: „Á, pán je nějaký chytrolín, že? Počítat neumí, budeme muset ztížit přijímačky z matiky. Ani na Teletubbies se nedívá. No, nepotěšil jste mne.“ Za svůj slabý výsledek dostávám jako stipendium stokorunovou bankovku s portrétem prorektora Ivánka. Kdybych byl lepší, mohl jsem prý dostat i dvoustovku s prorektorkou Hořejší či dokonce pětistovku s paní rektorkou.
Po intelektuálním selhání mne čeká i propadák manuální. Jako důkaz, že žiji v souladu s přírodou a že běžně recykluji odpad, se totiž musím v ekologickém koutku trefit plastovou lahví ze tří metrů do odpadkového koše. Po několika marných pokusech to kontrolující dívčina vzdává a razítko dostávám tak jako tak. Dalším úkolem je zjistit z rozpisu na příslušných dveřích, kdy se naposledy uklízejí dámské záchodky ve čtvrtém patře Nové budovy. Takže zase po schodech nahoru… O co, že příští stanoviště bude někde dole?
A taky že ano, dokonce až v suterénu Nové budovy. Na ploše několika desítek metrů je třeba najít mezi hromadami rozházených novin bakalářský diplom Bc. Bořivoje Koštěte a zjistit průměr, se kterým promoval. Najednou se zde plazí po zemi několik týmů. Jsou tu i tací, kteří nechtěli stát frontu u asistenta, tak si sem mezitím zaskočili. O to větší je jejich zklamání, když jim kontrola po časově náročném hledání odmítá dát razítko, protože nemají splněna všechna předchozí stanoviště. „Ale to nikdo neříkal, že to musí být postupně.“ Neříkal. Jedno z pravidel, která vylézají na povrch až během závodu. Teď rychle ven na náměstí. Do tmy. Do zimy. Spočítat Churchillovi knoflíky na kabátě. Na potemnělém prostranství je stěží vidět Winstonova silueta, natož počet knoflíků. Tři? Pět? Sedm? Sedm.
Čeká mne poslední úkol. Pro naši školu velice příznačný: „Absolvovaná písemka nebyla první ani poslední. Čeká tě ale MAKRO II, které nemáš šanci udělat (možná jsi ze špatné fakulty). Tvou jedinou spásou je MUDr. Matylda Neschopenková, která prodává omluvenky ve vestibulu Nové auly.“ Stejně jako u asistenta se zde tvoří fronty. Nadbyteční simulanti jsou vykázáni do čekárny. Pořadí, ve kterém jsou žadatelé přijímáni, se však neřídí pořadím, ve kterém doběhli. Ústy paní doktorky řečeno: „Moje hlavní zásada – jsem neúplatná!“ Čili kdo víc zaplatí, ten dřív odejde.
Z kapsy štrachám stokorunu získanou za zápočet u asistenta. „Jenom stovka? No, to jste z laciného kraje. Stokoruna je v dnešní době nic. Už mi tu dávali i víc, dvě, pět stovek. Takhle by to nešlo.“ Propadám panice. Tak co mám dělat? „No, podívejte se, co už mi tu všechno studenti nechali: kapučíno, pivo, propisovačky, skutečnou padesátikorunu, dokonce i mobil.“ – A co nějaké sušenky z automatu, nedala byste si? „No vidíte! Mám ráda polomáčené.“
S posledním razítkem běžím do cíle. Odevzdat vyplněný arch. Nechat si zapsat čas. Přičíst trestné minuty za špatně splněné a zodpovězené úkoly (Winston prý měl těch knoflíků deset). Počkat na doběhnutí všech a na vyhlášení výsledků: „Tak celou tuhle soutěž vyhrál bohužel člen naší redakce.“ Třída nesouhlasně hučí, ozývá se pískot a výkřiky hanba a fuj. „Nicméně videozáznam ho usvědčil z podvodu, u doktorky Neschopenkové kradl peníze. Takže jsme ho diskvalifikovali.“ Jásot a potlesk. Nejsem mezi prvními šesti, kteří si odnášejí ceny v podobě triček Bernard a dárkových balení Bernard a RedBull. Na vítězný čas dvojice Náčelník+Dalibor, která zaběhla závod za necelých 29 minut, asi ještě musím trénovat. Zvláštní ocenění nakonec dostává i soutěžící, který v rámci druhého úkolu někde vymámil skutečné školní razítko.
Nahrávání ...
