Borýsek: Austrálie mě inspirovala i v podnikání

24. 9. 2021 | | Rozhovory Honza Borýsek

Rozhovor jsme vydali v prosincovém čísle.

Dermacol, LEO Express, Tipsport nebo Ed Sheeran. Všechna tato velká jména pojí jméno Honza Borýsek a jeho digitální agentura advertia digital, která pomáhá firmám v oblasti komunikace, brandingu nebo digitálního marketingu. Svoji podnikatelskou dráhu Honza rozjel rychle a hlavně brzy – už při svém bakalářském studiu na Fakultě podnikohospodářské Vysoké škole ekonomické (FPH VŠE). V rozhovoru, který jsme vydali v prosincovém čísle, se s iListem bavil o tom, jak jeho práce v digitální agentuře vypadá, ale i o svém studiu, které si zpestřil rokem na University of Sydney.

Tvoje digitální agentura advertia digital má od svého vzniku na kontě už velkou spoustu úspěšných projektů. Jaký pro vás byl největší výzvou a jak se vám jí povedlo zhostit?

Každý projekt je trochu jiný, každý má totiž zcela jiný cíl. Některé naše spolupráce s klienty jsou více kreativní, jiné hodně orientované na výkon, jiné o edukaci, každý měsíc je pro nás tedy plný nových výzev. Mám to tak ale rád, rutina mě děsí. 

A pokud bych měl vybrat jeden projekt, který vnímám jako velkou výzvu a se kterým si tým poradil na jedničku, byla to loňská vánoční online/offline kampaň pro Tezenis s Mikolášem Josefem, Annou Šulcovou a dalšími influencery. Stejný pocit mám i ze spolupráce nad koncerty Eda Sheerana. Poslední dobou se nám daří ve fashion a luxury segmentu, startupy jsou ovšem také velkým tématem.

O advertii říkáš, že je na hraně digitálního marketingu a business consultingu, co tedy zahrnuje práce v ní?

Když se obecně zamyslím nad tím, proč firmy spolupracují s agenturami, jde zejména o tři základní důvody: chybí strategie, chybí realizační tým, chybí know-how. Agentury, které proto nejsou jen dodavatelem služby, ale i strategickým partnerem, zastávají pak roli marketing/digital konzultanta. A vzhledem k tomu, že digitální prostředí pro některé firmy znamená i změnu business modelu, jako strategická agentura pomáháme klientům také s touto částí “transformace”. Samotná práce se vždy skládá ze tří hlavních kroků respektující naše workflow: Výzkum > Strategie > Realizace.

Můžeš nám přiblížit jak v praxi tyto kroky vypadají?

Naše práce se na začátku věnuje zákazníkovi a informacím o něm, tedy primární i sekundární výzkum. Z primárních potřeb nejčastěji využíváme hloubkové rozhovory a focus groups. Fáze strategie je u již vzniklých firem a projektů zejména dlouhodobý marketingový plán. Často ale v této fázi vytváříme nebo přetváříme vizuální identitu, web nebo eshop, abychom byli připraveni na fázi “realizace”.V té se pak věnujeme jednotlivým marketingovým aktivitám jako digitální reklama, social media, content marketing a pravidelné vyhodnocování.

Jaká je tvoje role? Změnila se nějak od vzniku agentury?

Za začátku, tedy v prvním ročníku bakaláře na VŠE, byla advertia jen já a pár externích sil od mých kamarádů. Pro klienty jsem ve většině případů pracoval sám a pomoc hledal, jen když jsem nestíhal nebo potřeboval design a kód. Prezentovat se jako agentura dávalo mnohem větší smysl než freelancing. Obléknout si kabát agentury a prezentovat se větším firmám byla fajn výzva. Dnes, o osm let později, sedíme s týmem dvaceti lidí v Holešovicích a já jako CEO se realizaci spoluprací už skoro vůbec nevěnuju. Zaměřuju se zejména na fungování celé firmy, nové spolupráce, workshopy a consulting.

Co tě na tvé práci v tuto chvíli nejvíce baví? 

Agenturní život je bláznivý. Každý měsíc přichází nové projekty, neustále se seznamujete s novými firmami a jejich business modely, hledáte jejich silné a slabé stránky, jejich konkurenční výhody, a na základě toho vymýšlíte kreativní marketingová řešení. Když svoji práci děláte zodpovědně, klientům navíc opravdu pomáháte. To jsou za mě ty dvě nej věci naší práce: zaprvé rozmanitost a zadruhé možnost pomáhat velkým i malým firmám s něčím, kde tápou.

Digitální marketing je jedno z odvětví, kterému se může dařit i přes současnou koronavirovou krizi. Ovlivnila vás vůbec?

V první vlně covid-19 se s námi žádný klient nerozloučil, všichni s námi naopak chtěli řešit, jak upravit jejich komunikaci a co se bude v následujících týdnech dělat. Měli jsme štěstí, obecně digitální agentury ho měly. Firmy se v době lockdownu výrazně víc zaměřovaly na digitální komunikaci. Zároveň všichni zběsile stavěli e-shopy. Takže sečteno podtrženo, práce jsme měli dokonce víc a hlavně nemuseli jsme se rozloužit s nikým z týmu. Z toho mám opravdu radost.

Pro firmy je jednoduché nastavit podmínku vysoké školy

Vraťme se o několik let zpátky. Co tě zavedlo na VŠE?

Od svých “nácti let” jsem chtěl podnikat. Takže cesta směrem business školy dávala největší smysl. VŠE, respektive Fakulta podnikohospodářská se mi líbila ze dvou důvodu, o kterých jsem věděl už v době přihlášek: navazující magisterský program CEMS (se semestrem na nejlepších business školách na světě) a speciální výjezdový předmět „Doing Business in India”. Oba tyto programy se mi v té době jevily jako naprostý sen a mít možnost takové věci zažít pro mě bylo velkou motivací. Asi i proto jsem se věnoval všem „mimoškolním” školním aktivitám.

Jak zpětně vnímáš svoje studium? Dala ti škola něco, bez čeho bys nebyl tam kde jsi teď?

Mám pocit, že když člověk hodnotí “studium”, automaticky se zaměřuje na samotné předměty. Ty já ovšem vnímám s odstupem času jako respektovatelný základ, krása se ovšem skrývá v možnostech a aktivitách okolo ~ studentské spolky, přednášky business lidí z praxe, studentské stáže, erasmy, studentské soutěže, dny otevřených dveří u firem a v neposlední řadě spolužáci. Bez všeho zmíněného bych rozhodně nebyl tam, kde jsem. Takže ano, škola hrála zásadní roli pro celkové budoucí směřování. Každý asi s odstupem času potvrdí.

Díváš se na titul při příjímání nových lidí, nebo je to více o dovednostech?

Tady budu trochu extrémní. Filtrovat uchazeče o práci podle toho, jestli mají titul, nebo ne, je dle mého názoru zastaralé, minimálně v rámci studentů ekonomky. Chápu, že pro firmy je jednoduché nastavit podmínku „VŠ”, a díky tomu mít pětkrát méně uchazečů a tím i pětkrát méně práce. Dnes už se dají ovšem uchazeči filtrovat sofistikovaněji, vnímám proto filtr vysoké školy od firem jako lenost. U nás na titulech nelpíme, není to podmínka. V týmu máme vysokoškoláky s různým vzděláním (Business, Marketing, Design, Právo, Umění, Psychologie, Pedagogika) i „nevysokoškoláky”. Je to vždy o lidech, ne o jejich titulu. Osobně řeším, co má kandidát/ka za sebou, co umí, co se chce naučit a jak zapadne do týmové dynamiky.

Na VŠE jsi studoval v programu CEMS a díky tomu strávil nějaký čas na jedné z nejlepších škol v Austrálii – University of Sydney. V čem bychom se podle tebe mohli v Austrálii inspirovat ve studiu i v běžném životě?

Austrálie je moje srdcová záležitost. Lidé jsou tam hodně free, hodně v klidu, žijí zdravě a po pár týdnech, kdy se zorientujete v australském přízvuku, už si člověk připadá jako doma. Co se studia týče, byl jsem snad úplně poslední, kdo odevzdával rozpis vybraných předmětů. Chtěl jsem si první týden oběhnout co nejvíce z nich, abych si vybral ty nejlepší. Většina z nich byla plná praxe, ať už týmové projekty nebo přímo spolupráce s firmami z oboru. 

Celý semestr jsem si jako student extrémně užil. Probírali jsme věci, co v České republice v té době neexistovaly ani v praxi, natož jako učivo. Náš učitel marketingu říkal: „Na bakaláři jste se učili CO a na magistru už budeme jen diskutovat o tom JAK.” Z doby Austrálie si i díky tomu nesu zcela nejvíc business nápadů, inovací a disrupcí. Se spolužáky si dodnes dvakrát za rok napíšeme, co a kde jaká firma vytvořila za projekt a jak je to jeden z nápadů z našich brainstormingů v Sydney. Celkově vnímám CEMS jako skvělou možnost pro studenty VŠE zažít si světovou úroveň business škol.

Nelákalo tě tam zůstat natrvalo?

Myslím si, že nebyl ve třídě nikdo, kdo by nevymýšlel, jak v Austrálii zůstat, nebo se tam co nejdříve vrátit. Všichni jsme se ale vraceli dostudovat své školy. Nicméně jsem si jistý, že tam ještě nějakou část svého života prožiju.

Jaký je tvůj recept na úspěch?

Recept na úspěch? Ono je to celé v hlavě. Úspěch, neúspěch, sebevědomí, únava, frustrace, radost, euforie…A také náš milovaný pud sebezáchovy a komfortní zóna. Člověk musí i přes tuto horskou dráhu emocí a naší biologie v každém momentu vědět, kudy se jde k cíli. Nejlépe to totiž jde nejlépe napřímo, ne oklikou, ani o pár měsíců později.

Foto: Archiv Honzy Borýska

Mohlo by tě zajímat: