Cedar Point – Jeden den v americkém ráji
Cestování
Když se řekne Cedar Point, vybaví se většině Američanů, kteří žijí na východním pobřeží, největší a podle názoru odborníků prý i nejlepší zábavní park na světě. Co to vlastně zábavní park v jejich pojetí znamená? Jedná se o směs české matějské, španělských akvaparků a amerického fast foodu. To vše kořeněné každodenními show pro děti i dospělé. Samotný Cedar Point byl založen již roku 1870 a zpočátku zde bylo centrum zábavy pro obyvatele provinčního městečka Sanduskv.
Kdvž se řekne Cedar Point (CP), vybaví se většině Američanů, kteří žijí na východním pobřeží, největší a podle názoru odborníků prý i nejlepší zábavní park na světě. Co to vlastně zábavní park v jejich pojetí znamená? Jedná se o směs české matějské, španělských akvaparků a amerického fast foodu. To vše kořeněné každodenními show pro děti i dospělé. Samotný Cedar Point byl založen již roku 1870 a zpočátku zde bylo centrum zábavy pro obyvatele provinčního městečka Sanduskv. Rozkládá se na poloostrově krásného Erijského jezera, takže si zde za příhodného počasí můžete připadat jako u moře. S postupem času se park měnil a rostl. Od místa sobotních tancovaček pro ohijské farmáře, přes lokální pouť a trh, až k dnešnímu zábavnímu gigantu, který takřka pravidelně vyhrává každoroční nejprestižnější soutěže novinářů i návštěvníků a je mnohokrát zapsán v Guinessově knize rekordů. Letos jsem se stal na třináct týdnů jeho zaměstnancem a zařadil se tak mezi více než čtyři tisíce pracovníků prakticky z celého světa.
Ranní kalvárie
8.30. Budí mě pípání budíků a žízeň. Opatrně slézám z vojenské palandy a moje tělo protestuje. Lehká nevolnost a bolest hlavy jsou zde normální ranní stav. Následek dlouhých nocí a čtyřhodinového spánku. Pomalu se v hustém vzduchu orientuji a zaslechnu hukot nedaleké atrakce – á to už zkoušejí Raptor. Tak rychle, mám dvacet minut na ranní hygienu a cestu do práce. Když jdu dlouhou chodbou a blížím se k umývárně, uvědomuji si Pravidlo č. 1: Nikdy do levých sprch! Stejně by mi ho připomněl výmluvný úsměv melírovaného blonďáka, který kolem mě koketně procupitá. Pravá sprcha, zuby, hřeben a zpátky na pokoj. „Neviděls moji čepici?“ marně budím kamaráda, když hledám části nezbytné uniformy roztroušené po zemi. Vláďa spí kompletně oblečen a s batohem pod hlavou, který si ještě za tři týdny pobytu nebyl schopen vybalit. Jen ta čepice mu chybí – chudák!
Na internetu se dočtete, že CP věnuje výběru svých zaměstnanců mimořádnou pozornost, stará se o jejich profesní růst a v případě přijetí se stanou členy CP teamu – rodiny. Do jisté míry je to pravda. Protože však za sezónní práci nabízí prakticky minimální mzdu, velký zájem ze strany Američanů není. Musí tak doplňovat stav, personálu takzvaní „overseas“. Češi, Slováci, Poláci, Rusové, Kolumbijci a jiní tvoří až 50 % zaměstnanců. Obecně se dá říci, že jsou vysoce ceněni, protože mohou pracovat celou sezónu, dobrovolně se hlásí na „extra hours“, aby vydělali co nejvíce „tvrdé“ měny, a navíc jsou univerzitními studenty. Pro porovnání – průměrnému Američanovi tady je 17 let, právě dokončil střední školu a do parku přijel za zábavou.
9.00. v poklusu si připínám ,,tek“ na límeček neprané uniformy, tedy jakousi multifunkční kartu, která se mi stala na tři měsíce víc než pasem či řidičákem. Pustí mě na ni do parku, ubytoven i do hospody. Bez ní bych byl nikdo. Tučně na ní stojí: Jaroslav, Czech Republic. Tím jsem na celé léto pro všechny ostatní. Za zvuků americké hymny, kterými se každý den otevírají brány pro veřejnost, utíkám ke svému stánku. Potkávám mnoho spěchajících ,,spolubojovníků“, kteří většinou vypadají stejně zničeně, a tak si vzájemně kýváme hlavou na pozdrav. Američani v uniformách stojí a někteří se i drží za srdce. No co, česká hymna to není. Mám pět minut zpoždění. „Omlouvám se, Mary, musel jsem čekat na kamaráda, který ztratil klíč od pokoje,“ vymýšlím historku pro svoji supervizorku. Je to podivná existence i na místní poměry. Může jí být přes šedesát, tvrdí že je spisovatelka, vlastní kočku za 600 dolarů a nosí dlouhou ofinu, která má skrýt obrovskou bradavici. Čarodějnice? Proč ale pracuje tady? My Češi jí říkáme Baba.
Po příjezdu se každý zaměstnanec musí podrobit půldennímu školeni. Probírá se bezpečnost práce, zásady hygieny, pravidla pro jednání se zákazníky atd. Taky se dozvíte, že můžete obdržet maximálně 16 trestných bodů, pak následuje vyhazov. Pět minut pozdního příchodu na pracoviště 1 bod, hodina 2 body, neomluvený den 8 bodů. Většina zaměstnanců je ale vyhozena za krádež.
Polední peripetie
10.00. Otevíráme. Tahám za starý řetěz a železná roleta se skřípěním stoupá. Pracuji ve stánku pro nejmenší děti, kde jádro zdravého sortimentu tvoří hotdogy, nachos a chipsy. Navíc prodáváme nebezpečný mražený nápoj Icee. Když náhodou ukápne na umakartový pult, skvrnu nelze vyčistit. Děti ho milují. Tentokrát mi pozdní příchod prošel bez trestného bodu, jsem kluk a to je u Mary výhoda. Je horký den, a tak předpokládám větší zájem o nápoje. Přichází skupina židovských chlapců ve věku od deseti do dvaceti let. Zřejmě školní výlet. Po delším váhání si objednají 8 vod, které točím zdarma, a jednu malou pepsi. No nic, alespoň se chovají slušně. Blíží se poledne a zákazníků přibývá. „Čtyři hotdogy, dva s chilli,“ křičím směrem ke grilu, který obsluhuje kamarádka z Polska. Bílá rodina zatím již pět minut ukázněně čeká. Vždy mě překvapí relativní klid, s kterým je většina Američanů schopna stát fronty a ještě se při tom vzájemně dobře pobavit. Vzpomínám na hrůzné zážitky z českých přeplněných supermarketů. „20,75, Sir,“ sděluji muži cenu jeho objednávky. Tlouštík ochotně platí, i když za dvacet dolarů by mohl pořídit celý oběd v kvalitní restauraci. Ceny jsou zde až třikrát vyšší než ve fast foodech mimo park, ale lidé jsou zvykli za zábavu platit. Když párky přinesu, muž si ten svůj okamžitě pokryje vrstvou cibule, kečupu a hořčice. Přidá sladkou remuládu a teprve pak se mu zdá hotdog dostatečně výživný. Děti, zřejmě v rámci zdravého stravováni, dostanou navrch pouze nezbytný kečup. Doba oběda rychle utíká, a když mám konečně čas podívat se na hodinky, zjišťuji, že je půl čtvrté. Od rána jsem vypil jedno kafe, a tak jdu požádat o pauzu.
Zaměstnanci CP skutečně požívají několika výhod. Mají například vždy přistup do parku a mohou tady celé dny a noci jezdit na nejrůznějších atrakcích. Mimo jiné je zde 14 horských drah tzv. world class, včetně největší dráhy v USA. Pod mystickým názvem Millenium Force se ukrývá dva kilometry dlouhý „roller coaster“, jehož vozíky stoupají až do výše 93 metrů, aby se posléze pod úhlem 80 stupňů řítily stočtyřicetikilometrovou rychlostí dolů. Tento požitek samozřejmě nelze využívat dlouho. Navíc má personál zdarma parkoviště, může si kdykoli dojít pro čistou uniformu nebo se za symbolické ceny stravovat v zaměstnanecké kantýně. Právě tato služba je nejoblíbenější.
15.45. Po příchodu do kantýny se nejprve rozhlédnu po kamarádech. Když nikoho nenacházím, postoupím k výdejnímu pultu. Nabídka hamburgerů, pizzy a hranolek, jak to vyžadují američtí teenageři, je neměnná. Strýček Sam se však poučil a zřejmě v rámci zachování fyzického i psychického zdraví svých overseas pracovníků, nabízí denně jedno hlavní jídlo, které se většinou bez následků dá pozřít. Jeho nabídka se ale po čtrnácti dnech s železnou pravidelností opakuje. „Hamburger with everything“, rozhoduji se pro západní stravu, když mi pohled na nabízené hovězí Stroganov s kolínky neudělal dobře. Dnes chtěl zřejmě kuchař udělat radost soudruhům z postsovětských republik, kterých je okolo mnoho. Při pohledu na ně, kterak diskutují se svými US kamarády, mě přepadá melancholie. Koho by to před pár lety napadlo? Svět možná není tak špatné místo. Pomalu dojídám, když kolem projde snědá kráska. A hned vidím: Gabriela, Columbia. No vida, ten „tek“ má přeci něco do sebe. Čtyřicet pět minut rychle uběhlo a musím zpět do práce.
Přestože se CP snaží o průběžné školení svých zaměstnanců, počínaje přijímacím on-line testem, povinným školením před nástupem do práce a postupným získáváním vědomostních modulů v průběhu sezóny, nikdo vás nenaučí, jak si rozumět a jednat s některými Afroameričany.
Odpolední tragédie
18.00. Čas se teď poměrně vleče. Většina návštěvníků oddychuje v parném podvečeru pod velkými slunečníky. Ke stánku přichází černý mladík. „Gimme Icee man,“ objednává bodře. „Red or blue, small or large Sir?“ upřesňuji si požadavek na oblíbený mražený nápoj. „The biggest mixed,“ dozvídám se po chvíli. Přináším největší kelímek a s obavou sděluji cenu: „3,25 Sir.“ – „How much?“ ptá se černoch. „3,25 Sir,“ odpovídám slušně. „3,25? Are you kidding of me?“ – „No, Sir.“ – „How much is small?“ vyzvídá. „2,75“ – „2,75?“ – „Yes, Sir. Oh, robbery!“ rozčílí se zákazník. „That’s melted!“ ukazuje na Icee, který za dobu naší konverzace trochu roztál. Bez diskuse jdu kelímek vyhodit a natočím nový. Neopatrně přitom namarkuji položku do kasy. Na displeji svítí 3,25. „What? How much?“ diví se mladík. „3,25 Sir,“ opakuji a skutečně dobře si tím cvičím výslovnost,číslice tři. „But you said 2,75!“ zkouší to znovu. „That’s for small, Sir,“ hraju s ním hru dál. „Well, how much is the big?“ ptá se ještě. Už pouze ukazuji na pokladnu. Mladík zamumlá něco pro mě naštěstí nesrozumitelného a s mohutnou gestikulací uteče. Volám Mary, aby mi udělala storno a jdu vylit ďábelský drink. Naštěstí se v CP na množství nehledí. Starší muž, který celou scénu pozoroval, ke mně prohodí: „Welcome to America, son.“ Damn.
Do parku vede čtyřproudová silnice, která ústí na obrovské parkoviště, jehož plocha zabírá prakticky polovinu celého poloostrova. Podél této komunikace nevedou chodníky a je po ní zakázáno jezdit na kole. Zaměstnanci mohou sice zdarma využívat stařičký autobus, do kterého by se jistě bál nastoupit i Bart Simpson, ale potřeba svobodného pohybu je brzy donutí zakoupit motorové vozidlo. většinou se jedná o největší a také nejprodělečnější investici za celé léto. Místní obchodníci nabízejí vraky již od 500 USD, ale rozhodně se vyplatí koupit kvalitnější a tedy dražší auto. Jestliže se složí čtyři lidé, není problém pořídit slušný vůz za 2000 dolarů. Je ale nutné počítat s tím, že na konci léta je jeho prodejní cena maximálně poloviční. Bez automobilu se ovšem přežít nedá.
Večerní kratochvíle
22:00 Po třinácti hodinách konečně zavíráme. Každý už přesně ví, co dělat, a touží být doma, proto jde všechno rychle. Spočítat a odevzdat tržbu, vyčistit gril, umýt podlahu. Ve tři čtvrtě na jedenáct se odepisuji. „Good night and see you tomorrow, Mary,“ loučím se s pocitem ulehčení. Tak zas jeden den za mnou. Do výkazu jsem podepsal 12,3 odpracovaných hodin a vydělal tak přibližně 60 dolarů. Pospíchám potemnělým parkem, který má ve své opuštěnosti zvláštní kouzlo, zpět na ubytovnu. Přicházím jako první, kamarádi zřejmě ještě čistí fritézy. Beru si tedy klíče od auta, o které se komunisticky dělíme, a vyrážím pro občerstvení. Nezbytné jsou dva kartony nejlevnějšího piva Milwaukee Ice na večer. Přestože se pivo v Ohiu prodává v obchodech pouze do půlnoci, času mám dost. v centru Sandusky na Rt. 250, které je tvořeno známými fast food řetězci a obrovskými supermarkety, jsem za deset minut. Když nakoupím, stavím se na rychlou večeři. Dnes mířím k Burger Kingovi. Dva sendviče za dva dolary mí podává otrávená slečna přímo do okýnka u auta. Takže za dnešek jsem snědl tři hamburgery, v práci jeden hotdog a vypil neurčité množství pepsi. v Čechách jsem příznivcem zdravého stravování. No nic, hlavně, že se vracím s pivem.
Ubytování pro zaměstnance je v CP dvojího druhu. Levnější ubytovna tzv. Cedars je přímo u parku a byla postavena ve 20. letech minulého století jako hotel. Podle toho také vypadá. Pokoje bez příslušenství, oddělené pouze tenkými překližkami, obrovské společné sprchy, dveře od toalet nejdou zamykat, vše prakticky v dezolátním stavu. Novější a luxusnější bydlení je v tzv. Commons, ze kterých se ale musí do práce autem či autobusem dojíždět. Většina overseas žije v Cedars, protože do parku přijedou později než Američani a kvalitní bydlení je už obsazeno. Ubytování je samozřejmě „gender segregated“, ale žádná návštěvní omezení neexistují, takže každý může bydlet, s kým chce. u hlavního vchodu je stálá služba, která kontroluje „teky“ všech příchozích a dohlíží na dodržování alkoholové politiky CP. Každý může pronést maximálně 6 piv najednou, tvrdý alkohol je zakázán úplně. Jiné nařízeni ale neplatí, takže s trochou trpělivost lze přinést piv dle vlastní potřeby. Prostě zákon je v USA zákon.
Noční existence
00.15. Pašuji 24 plechovek do Cedars zadním vchodem, protože je to pohodlnější. Na chodbách je živo, teprve teď se všichni vrátili z práce. Hukot obrovského větráku na chodbě mi prozrazuje, co se děje u našich čtyřprocentních sousedů. Slušně ho zapínají, aby nás nerušili. Oceňuji to, pokud však neběží celou noc. „Na stráž!“ zdraví mě kamarád Petr oblíbeným pozdravem. „Máš dva kartony?“ zajímá se hned Miloš a surfuje přitom na stránkách oblíbených elektronických obchodů. Pronajatý počítač je široko daleko jediná moderní věc. Nakonec se nás na pokoji 2 krát 3 metry sejde celá parta, tedy osm lidí. Všichni jsou za celý den zničeni, ale spát nikdo nechce. Teď je vlastně jediný okamžik, kdy si můžeme v klidu povídat, česky si zanadávat a vzájemně si sdělit novinky ze všech koutů parku. Jsme, stejně jako 90 % Čechů zde, ekonomové. Mám pocit, že život a práce v CP není pro „křehké duše“ jiných vysokoškoláků. Nás VŠE průběžně zoceluje. Alkohol působí relaxačně a nakonec se mi podaří oddálit spánek, a tedy i nevlídné ráno, až do půl třetí. s plechovkou v ruce usínám.
Nahrávání ...
