Za svůj život jsem byl nespočetněkrát v Chorvatsku a už jsem si řekl, že letos zkusím něco jiného. Chtěl jsem se podívat někam, kam normálně lidi nejezdí. A zažít větší dobrodružství, než se válet na pláži pod slunečníkem. První díl najdete zde.
Druhý den naší cesty jsme vstávali v 7 hodin. Když jsem otevřel stan, naskytl se mi úžasný pohled. Před sebou jsem měl louku a široké údolí. Za ním velehory vystupující téměř až do nebe. Skoro jsem si připadal jako uprostřed Alp. Snídal jsem a pořád se nemohl nabažit těch krásných výhledů. Úsměv mi ale trochu zamrzl, když nám hlavní pořadatel Michal oznámil, že ta dvoutisícovka, kam jdeme, odsud z jídelny ani není vidět. Měl jsem takové tušení, že to bude výzva. A nespletl jsem se.
Po dvou hodinách cesty do prudkého kopce jsme se dostali ke krásnému ledovcovému jezírku pod horou. Bylo průzračné a krásné, ale ledové a objevili jsme v něm pijavice. Avšak pár lidi od nás se tam stejně vykoupalo. Naštěstí na sobě parazity nenašli.
Já jo, ale pohorky to nezvládli
Po přestávce jsme se začali škrábat na horu, která se nacházela nad jezírkem. To byl výšlap – strmý a kamenitý. Když jsme se však dostali na vrchol, výhled stál za to. A zpátky kamenitou cestičkou napříč horou. Cesta byla tak náročná, že to moje pohorky nevydržely a odpadla mi podrážka. Naštěstí až dole v údolí. Zbytek cesty jsem tak absolvoval jen po lesní pěšině. Nakonec jsme se zastavili u nádherného jezera, kde jsme se vykoupali. Zjistil jsem, že jedna z nejkrásnějších věcí na světě je, když plavete v průzračném jezeře a vidíte před sebou velehory.
Další den jsem společně s několika dalšími účastníky vyzkoušel rafting. Sjížděla se řeka Tara, která protékala hlubokým kaňonem, který je po Grand Canyonu druhý největší na světě. Řeka nebyla tolik dravá, ale náš kormidelník to štědře kompenzoval tím, že člun před každou peřejí roztočil jako káču. Když jsme naráželi do kamenů a byli unášeni divokým proudem, připadal jsem si jako v nějaké atrakci. O přestávce jsem se zkusil v té řece vykoupat. I přesto, že bylo parné léto, voda byla ledová tak, že se mi stáhlo hrdlo, když jsem se do ní ponořil. Po minutě jsem musel vylézt. Stejně tak ostatní. Déle v řece vydržel jen jeden obézní pán.
Černohorský temperament a pasáčkové žádající o cigaretu
Následujícího dne jsme se přesouvali do jiného kempu. Jak jsem jej poprvé spatřil, připadal jsem si, že jsem někde uprostřed amerického letního tábora. Velký bukový les, roubené chaty a hned vedle krásné jezero. Jen se na takovém pozemku špatně tábořilo. Stanová oblast byla v lese na úpatí hory, kde bylo samé kamení. Pár z nás ale dostalo nápad a tak jsme si postavili stan v rekreační části mezi chatkami. Tam to šlo o mnoho lépe.
Příchod do nového kempu jsme patřičně oslavili, jen se nám ráno hůře vstávalo. Šli jsme opět z údolí až na nejvyšší planinu. Cestou jsme se stavili na salaši, kde jsme dostali domácí sýr a výbornou uzenou šunku. A to vše za přijatelné ceny. Posilnění jsme vyrazili na vrcholky. Vysoko na lukách nikde nikdo. Jen pár pasáčků ovcí. Ti jakmile uviděli turisty, hned nás žádali o cigaretu. Asi jim tam nahoře rychle docházely. Večer nám na oplátku strážci národního parku ukazovali jejich zbraně. Lov je sice zakázaný, ale jsme v Černé Hoře.
A to mě na téhle zemi, kromě přírody, stále nepřestávalo překvapovat – velký temperament Černohorců. Když jsme šli po horách, jeden osmdesátiletý energický stařík s holí a pěti zuby balil polovinu účastnic zájezdu. Zval je přitom k sobě na salaš. Prý jim ukáže to, co ještě nikdy neviděly. Ještě více čiperný byl jeden děda večer v kempu. Zkoušel sbalit asi čtyři ženy. Když se mu to opět nepodařilo, přišel k nám a řekl srbsky: „Nevadi, druga da…“
Foto: autor
ČTĚTE TAKÉ:
