Na cizince na VŠE jsme si už všichni zvykli. Potkáváme je na chodbách, při obědě, ve studovně, na přednáškách. Ale i když opustíme akademickou půdu, narazíme na ně na každém rohu. Turisté si naší zemi docela oblíbili a minulý rok ji navštívilo téměř šest a půl milionu cizinců. Více než 50 procent pak zamířilo právě do Prahy.
Na cizince na VŠE jsme si už všichni zvykli. Potkáváme je na chodbách, při obědě, ve studovně, na přednáškách. Ale i když opustíme akademickou půdu, narazíme na ně na každém rohu. Turisté si naší zemi docela oblíbili a minulý rok ji navštívilo téměř šest a půl milionu cizinců. Více než 50 procent pak zamířilo právě do Prahy.
Turistům se u nás sice líbí, ale líbí se turisté nám? Vládním představitelům určitě ano, se zahraniční klientelou totiž přicházejí peníze a čím víc peněz, tím více můžeme utrácet. Ale co my, obyčejní lidé, když se proplétáme davy turistů?
Cizince poznáte už z dálky – specifické oblečení, pohyb i grimasy. Všude je doprovází hlasité halekání, takže když vstoupíte do tramvaje a už mezi dveřmi vás přivítá ohlušující křik, můžete si být jisti, že s vámi cestuje příslušník jiného národa.
Nevím proč, ale většina cizinců si nejspíše stále myslí, že jsme zaostalý stát, ve kterém si mohou pustit pusu na špacír a nikdo jim nebude rozumět. Ale to se ve většině případů mýlí. Tak se stává, že jsme my Češi svědky zajímavých historek, úsměvných poznámek nebo naopak škodolibých pomluv. A to i když vůbec nechceme.
Člověka ale musí zákonitě napadnout – křičí cizinci jen v zemi, kde jim nerozumí a nebo je to jejich běžný projev? U jižních národů je křik součástí národní mentality. Když navštívíte například Itálii nebo Španělsko, zaujme vás na nich, kromě jejich známé siesty, hlasitá mluva. Pravý opak můžeme pozorovat u nás. V tuzemsku nekřičíme, a proto nekřičíme ani za hranicemi – tedy samozřejmě až na výjimky. Naopak jsme podle zahraničních turistů zakřiknutí, naštvaní a uspěchaní.
A jak se s tímto charakterem vyrovnávají ti, kteří se rozhodli u nás žít? Jednoduše se museli přizpůsobit. Už po několika měsících ztlumí své hlasivky na minimum a do tváře se jim dostanou výrazy jako „nesnáším celý svět“, „v příští minutě umřu“ nebo „držte mě, nebo ho zabiju“.
Pár měsíců cviku a nikdo nepozná, že není rodilý Čech. Po této průpravě pak můžete z jejich úst slyšet slova, podle kterých nesnáší cizince, vadí jim přecpaný Václavák, hlasitý křik a jejich věčné úsměvy, když se kochají krásami Prahy.
