Daňově-konkurenční zlo
NázoryMáme co dělat s novou formou zla, tvrdí v poslední době evropští politici. Toto zlo se má nazývat daňový dumping. Není tomu dlouho, co nově přistoupivší členové Unie museli čelit tvrdé kritice a výhrůžkám především ze strany Německa a Francie kvůli nízkým daním z příjmů. O rovné dani, která byla zavedena na Slovensku ani nemluvě. Přitom už samotný zvolený název „daňový dumping“ je velice zarážející.
Máme co dělat s novou formou zla, tvrdí v poslední době evropští politici. Toto zlo se má nazývat daňový dumping.
Není tomu dlouho, co nově přistoupivší členové Unie museli čelit tvrdé kritice a výhrůžkám především ze strany Německa a Francie kvůli nízkým daním z příjmů. O rovné dani, která byla zavedena na Slovensku ani nemluvě.
Přitom už samotný zvolený název „daňový dumping“ je velice zarážející. O žádný dumping ze strany států s nízkými daněmi se přece nejedná. To, o čem nám především bývalý francouzský ministr financí Nicolas Sarkozy a spolkový kancléř Gerhard Schröder tvrdí, že je tak škodlivé, má jméno daňová konkurence. Tedy zcela legální jev, jehož účinky na růst ekonomik jednotlivých států a Unie jako celku jsou podle mě naopak pozitivní.
To že investoři odcházejí z členských zemí s vyššími daněmi do zemí, kde na daních zaplatí méně, se samozřejmě nebude líbit těm státům, jejichž konkurenční schopnost v daňové oblasti je nulová. Bohužel právě Francie a Německo, jež mají největší vliv v Evropské unii, k těmto zemím patří. A nevypadá to, že by na situaci chtěli cokoli měnit. Jejich odpovědí na vytvoření výhodnějších podmínek pro investice díky nízkým daním je harmonizace, kritika a dovolávání se jakýchsi morálních hodnot. Jejich uvažování připomíná způsob jakým mysleli lidé v éře srpu a kladiva: „Lepší je, když se budou mít špatně všichni, než abych se měl špatně jenom já.“
Přitom právě harmonizace je především v oblasti daní ze zisků společností velice škodlivým jevem. Pokud by se daně sjednotili na takových hodnotách, které jsou dnes v Německu, či ve Francii vedlo by to jednoznačně k odlivu kapitálu z celé Unie, neschopnosti konkurence, ekonomické stagnaci a zamezení ekonomickému růstu. S takovýmto přístupem by celý, už tak značně nereálný, Lisabonský proces zmizel někde v říši snů a nepomohlo by mu, ani kdyby každý členský stát ustanovil deset Pánů Lisabonů (politik, který má být podle představ Evropské komise v dané zemi odpovědný za plnění lisabonské agendy, pozn. red.).
Zemí, které pochopily výhodu nízkých daní, už je v Evropě naštěstí hodně. Na Slovensku se podařila daňová reforma a začala fungovat rovná 19procentní sazba daně. V Maďarsku činí daň z příjmu podniku 16 procent a na Kypru dokonce 10 procent. (Srovnejme s Německem se sazbou vyšší než 40 procent.)
Nutno si uvědomit, že cesta kterou se tyto státy vydaly, je jediná správná. Daň ze zisků společností je z hlediska ekonomické teorie daní velice škodlivou a nežádoucí. Buď motivuje firmy k tomu, aby daně neplatily a zákon nějak obešly, nebo snižuje jejich zisk, tím i investice a následně zaměstnanost.
Navíc, když se nad touto daní hlouběji zamyslíme, najdeme trhlinu v samotném smyslu její existence. Jde totiž o klasický případ dvojího zdanění. Vycházíme-li z předpokladu, že všechny právnické osoby jsou vlastněny osobami fyzickými, což v konečném důsledku musí být pravda, dopadá daň už na ně v podobě zdaněných dividend a podílů na zisku. Není-li tedy žádný ekonomický důvod pro existenci korporátní daně, lze těžko hledat rozumné důvody pro její zakonzervování na vysokých hodnotách sazeb.
Přesto tu takové tendence existují. Ostatně se není čemu divit, vždyť žijeme v Evropské unii, kolosu postaveném na 350stránkové ústavě a tisících směrnic a nařízení. Když už ale máme zamezit daňové konkurenci a sazby daní z příjmů harmonizovat, tak tu korporátní daň prostě celoevropsky zrušme. Výpadek v příjmech státních rozpočtů můžeme snadno nahradit výběrem daně z přidané hodnoty v důsledku růstu produkce, mezd a spotřeby a zůstaneme věrní myšlence evropské unifikace.
Nahrávání ...
