Jedním z velkých problémů současné neutěšené fiskální situace je i skutečnost, že obyčejný člověk vlastně vůbec netuší, kolik platí na daních a dalších odvodech do státní pokladny. To na jedné straně usnadňuje výběr daní od nic netušících poplatníků, na druhé straně ale zvyšuje odpor k jakýmkoli škrtům ve výdajích. Vzniká totiž asymetrie ve vnímání toho, kolik lidé státu odvádějí a kolik toho dostávají.
Jedním z velkých problémů současné neutěšené fiskální situace je i skutečnost, že obyčejný člověk vlastně vůbec netuší, kolik platí na daních a dalších odvodech do státní pokladny. To na jedné straně usnadňuje výběr daní od nic netušících poplatníků, na druhé straně ale zvyšuje odpor k jakýmkoli škrtům ve výdajích. Vzniká totiž asymetrie ve vnímání toho, kolik lidé státu odvádějí a kolik toho dostávají. Pokud v současné době lidé porovnávají výhody plynoucí z penzijního, zdravotního nebo nemocenského pojištění s pouhou třetinou toho, co ve skutečnosti odvádějí, jejich pochopení nutnosti reforem zdravotnictví, penzijního systému nebo nemocenských je ztíženo.
Vezměme například situaci mladého člověka, který si našel práci za minimální mzdu (minimální mzdu uvádím proto, že se jedná o nejnižší zdanění, v ostatních případech budou výsledky ještě horší). Minimální mzda bude nyní 6700 korun. Včetně příspěvku zaměstnavatele 35 % jsou celkové výdaje na pracovníka 9045 korun. Z této částky bude strženo celkem 3182,50 korun na sociální a zdravotní pojištění. Ze zbylých 5862,5 korun bude na dani z příjmů strženo 404 korun. K dispozici tedy zbývá jen 5460 korun, tedy 60,3 % původní částky.
Nyní nastává nejobtížnější problém výpočtu, totiž stanovení výše DPH, kterou dotyčný odvede. Může se jednat o širokou kombinaci mezi nulou a 22 %. Podle šetření ČSÚ však v průměru DPH stabilně dosahuje 13 % u dolních deseti procent a 15 % u horních deseti procent. I kdybychom předpokládali, že náš člověk má průměrnou sazbu jen 10 %, zaplatí na DPH dalších 500 Kč a zůstane mu tedy 4960 korun, což je pouhých 54,9 % jeho celkového platu. Ztratil tedy 4085 korun. V úvahu jsme navíc nebrali spotřební daně, cla, silniční daň a mnohé další, které platíme i v cenách běžného zboží, např. potravin. Za rok tedy odvede 50 tisíc korun.
Na druhou stranu, na výplatní pásce má strženo jen 1240 korun (menší část pojištění a daň z příjmu). To ale není ani třetina celkové daně.
Je tento příklad adekvátní? Platí zbytek lidí více či méně? Pokud mají děti, ušetří několik stokorun na odečitatelných položkách. S dalším růstem příjmu však má větší efekt růst zdanitelného základu a mírný růst DPH. Lidé s mediánovu hrubou mzdou okolo 14 tisíc již platí téměř přesně 50 % svého platu na daních. Pokud nemají žádné děti, platí již více než polovinu! Opět však vědí jen o menší části svých daňových odvodů.
Podobných výpočtů bychom mohli pro různé osoby udělat tisíce, a všechny by vycházely podobně. Důležité však je, že obyčejný člověk není schopen porovnat své subjektivní náklady a výnosy zdanění. Jen předchozí výpočet ukazuje komplikovanost takového výpočtu.
Můžeme možná namítnout, že je většina pojistného placena zaměstnavatelem a DPH je zase placena společnostmi, které ji odvádějí Technicky však téměř všechny daně platí firmy – i daně z příjmů fyzických osob. Na základě stejné logiky bychom tedy mohli nesmyslně tvrdit, že lidé vlastně žádné daně neplatí. To je zjevný nesmysl. V delším období navíc stejně platí tendence k vyrovnávání míry zisku a daňové břemeno je tak uvaleno pouze na zaměstnance.
K čemu tento stav vede? Pokud lidé porovnávají třetinu zaplacené částky s rozsahem veřejných služeb jim poskytovaných, mají sklon požadovat větší veřejné výdaje než jaké by byly z jejich hlediska optimální. Výsledkem je, že celá míra přerozdělování, která se ustavuje na politickém trhu, je posunuta „vlevo“.
Můžeme mít různé názory na úlohu státu ve společnosti a na míru přerozdělování. Neměli bychom však podporovat systém, kde jsou lidé uměle a cílevědomě mateni.
Jiří Jaklín, student FNH
