„Vysoká škola je pohoda,“ objasnil mi kamarád Vojta, tenkrát úspěšný student 3. ročníku Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, když jsem mu pyšně ukazovala své oznámí o přijetí na vysokou školu. „Na polovinu přednášek vůbec nemusíš chodit, pak si je akorát na konci od někoho okopíruješ, nadrtíš se je a zkoušku máš v kapse.“
„Vysoká škola je pohoda,“ objasnil mi kamarád Vojta, tenkrát úspěšný student 3. ročníku Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, když jsem mu pyšně ukazovala své oznámí o přijetí na vysokou školu. „Na polovinu přednášek vůbec nemusíš chodit, pak si je akorát na konci od někoho okopíruješ, nadrtíš se je a zkoušku máš v kapse.“
Na jeho slova jsem si s hořkým pousmáním vzpomněla minulý čtvrtek, kdy jsem se marně pokoušela doplnit mezery ve svých přednáškách z daňové teorie. Do testu zbývalo ještě 14 dní a já jsem potřebovala sehnat 3 poslední přednášky, ale mezi lidmi v posluchárně jako by vládla jakási neviditelná domluva. Začala jsem v horní, obvykle ochotnější části místnosti, kde jsem obhlédla svůj „lovný revír“, abych vytypovala pár lidí, kteří by mohli splňovat všechna tři důležitá kritéria: mají sebou minulé přednášky, jsou ochotni je půjčit a jejich přednášky lze bez hodinového luštění přečíst.
Pokusila jsem se nasadit spolehlivý výraz a oslovila první vyhlédnutou slečnu. „Nezlob se, ale já slíbila, že je dneska půjčím kamarádce.“ Samozřejmě se nezlobím a pokračuji o dům dál. „Zrovna tyhle tři taky nemám,“ informuje mě další a svůj sešit raději zavře. Příště sem prý asi bohužel nepůjde. Sestupuji proto o řadu níž a začínám tušit, že to asi dneska nebude tak jednoduché. Slečna v modrém svetru mě taky zklamala: „Já už se to začnu dneska učit, protože příští týden nebudu mít čas.“ Své typy jsem tímto vyčerpala, a tak začínám postupovat systematicky téměř popořadě. Vynechávám jen ty, kteří před sebou mají jen cár papíru, a taky ty, co se na mě ostentativně mračí. „Jo, klidně, půjčím, ale asi to po mně nepřečteš.“ Vypadalo to nadějně, ale opravdu nepřečtu. „Bohužel, nemám.“ Vedle sedící slečna má, ale půlka textu je těsnopisem. „Já je sebou nenosím. Příště? To bych Ti je mohla vzít, ale neručím za to, že si vzpomenu.“ Pomaličku se dostávám stále níž. Nevím, jestli se mi to jen zdá, ale s každou řadou dolů se ochota zmenšuje. „Promiň, ale já je nepůjčuju, už se mi stalo, že mi je někdo potom nevrátil.“ V druhé řadě mě pak malá tmavovláska dokonale zchladí: „To snad nemyslíš vážně. Nezdá se Ti, že je to trochu nefér? Ty na to celej semestr kašleš a pak chceš od těch, co sem poctivě chodí, aby Ti půjčovali přednášky. No to se na mě nezlob, ale to teda ne.“
Už se raději nikoho neptám a skoro si spílám, že jsem dávala drze přednost práci. Nemusela jsem tu dneska takhle hloupě škemrat. Uvažuji, co asi udělám příště já, až mě zmíněná slečna v modrém svetru nebo jiný stejně ochotný kolega přijdou poprosit o přednášku. Musím si do příště pořádně rozmyslet, jestli si jí zrovna nezapomenu doma. Každopádně, děkuji všem za ochotu…
