Dělám studentům takovou kvočnu

12. 11. 2001 | | Rozhovory, Zprávy ze školy

Studenti na Jižním Městě mají možnost přijít pro radu ke studentské tajemnici nebo ke svým starším spolužákům – tutorům. Dalším, na koho se zde mohou obrátit, je prof. Jitka Kárníková. Ve Výpočetním centru je k dosažení téměř neustále.

Studenti na Jižním Městě mají možnost přijít pro radu ke studentské tajemnici nebo ke svým starším spolužákům – tutorům. Dalším, na koho se zde mohou obrátit, je prof. Jitka Kárníková. Ve Výpočetním centru je k dosažení téměř neustále. Každý čtvrtek odpoledne má navíc pro studenty vyhraženy konzultační hodiny v místnosti JM383.

Studentům pomáháte řešit jejich problémy a starosti. Proč jste se jim začla takto věnovat?

Jsem poznamenaná svou profesí. Když jsem tady viděla ty bloudící postavy. Jedna studentka chodila nešťastně po chodbách a každého se ptala, kdo je hodný. Ptala jsem se, jak myslíte, hodný? Hodný je každý. Ona ale odvětila: Kdo to dá? To přece není možné. Na vysokou školu nejdu proto, aby mi někdo něco DAL, ale abych něco poznal. A to mě přivedlo k myšlence, že se tu o studenty musíme nějak postarat, aby si uvědomili, že vysokoškolské studium je něco jiného než třeba střední škola. A druhá věc, která mě k tomu dovedla: Z vlastního pedagogického působení vím, že studenti se učí strašně nazpaměť, jedině ze skript, a div ne od stránky do stránky. Nemají zájem hledat. Vysoká škola je skutečně něco více. Jinak bychom byli na úrovni vyšší odborné školy, i když nechci být elitářka.

Byla to vaše iniciativa?

Napsala jsem paní rektorce dopis, kde jsem navrhla, že bych se studentů na Jižním Městě ujala. Pozvala si mě a pohovořily jsme o tom. Musela jsem slíbit, že nebudu dělat práci studijních referentek, ale spíš takovou poradenskou službu, ať už se týká studijních nebo osobních problémů. A těch osobních je tolik, že jsem to ani nečekala. Dělám studentům vlastně takovou „kvočnu“.

Nemyslíte, že tituly uvedené u vašeho jména spíše studenty odradí?

Věříte, že to je úplně obráceně? Loni jsem na snídani paní rektorce řekla, že tituly neužívám. Přivítala to s tím, že na Západě se oslovují někdy i jen křestními jmény. Také mě tu spousta lidí oslovuje jen „Jitko“. Ale sami studenti přišli s tímto požadavkem: Chcete-li nám radit, musíte mít vysokou školu. A když máte vysokou školu, musíte mít titul. Buď jste takový snob a titul nepoužíváte, anebo jste jej získala nečistým způsobem, třeba za nějakou stranickou práci, a stydíte se za něj. Tak jsem si řekla: Chcete mít titul? Máte ho mít! Není to z nějaké ješitnosti, oni to vyžadovali. Někdy mě chování našich lidí vůbec docela překvapuje.

Kolik studentů už k vám přišlo pro radu?

Čárky jsem si nedělala. Každý čtvrtek to mohli být tak tři čtyři. Ale těžko vám povím přesné číslo, oni chodí i v jiné dny. Už tu mám i mnoho dobrých známých, kteří za mnou přijdou jen tak, popovídat si. Psaly mi třeba dívky z Anglie, které tam byly jako au pair, že mě navštíví, až se přijedou zpátky. Ukázaly se tu hned, co se vrátily. Někdo si může myslet, že ho chceme vodit za ručičku. To ale v žádném případě. Studenti jsou samostatní lidé a jako takoví vystupují. Jen jim jde o to, aby si mohli někde vylít srdce.

Znamená to, že nad studijními převažují problémy osobní?

Rodinné potíže se samozřejmě promítají do studijních. Mnoho studentů si stěžuje, že si nemají s kým popovídat. Dokonce ani se svými kolegy. Zajímavé je, a to mě až zarazilo, kolik problémů je mezi studenty – muži a jejich matkami. Byla jsem vždy přesvědčena, že syn lne k matce. Potíž je asi v tom, že ona pořád vidí toho svého malého Pepíčka, kterému by chtěla neustále radit. Někdy jsou matky příliš přísné. Problémy s otci nebývají tak velké.

Problémy ve škole ale také existují. Na VŠE nejsou studijní skupiny. Jak se vám líbí myšlenka studentské organizace?

Mnoho studentů se svěřilo, že jim na škole schází kolektiv. Určitě by pomohlo, kdyby vznikla nějaká organizace. Ne nucená, ale naprosto dobrovolná. Ti, kdo bydlí na kolejích, naříkají, že jim chybí společenské (je to ošklivé slovo) vyžití. Mají jen hospody. Naši studenti ale nejsou schopni sociálního soužití. Stejně jako se člověk učí matematiku, musí se učit žít ve společnosti a mít vztah k lidem. Podle mnohých se na škole objevuje místo kolegiality podrazáctví. Vidím to i sama u nás ve výpočetním centru. Někteří potřebují nutně dělat práci na počítači, ale jiní si bezostyšně prohlížejí řekněme obrázky na internetu. Kolegialita by mi velela pustit toho, kdo potřebuje pracovat. To na VŠE neexistuje. Oni to snad ani necítí!

Mluvíte o našich studentech. Asi nemáte na mysli pouze studenty VŠE. Individualizmus se zdá být všeobecně přijímaným trendem ve společnosti.

Podle mého tím moderní svět velice trpí. Když to řeknu biologicky: Člověk je tvor stádní. Společnost tvoří určitý celek. Zanikne, pokud bude rozbita na individuální ostrůvky bez ohledu na druhého. I když tady mluvím proti některým představitelům veřejného života. Starej se sám o sebe. Ale má každý sílu? Když se studenti musí už od prvního ročníku starat sami o sebe, tak se někteří utopí. Ta dívka, o které jsem se zmínila, se dostala na psychiatrii. Před začátkem semestru jsem rozdávala prvákům kartičky s uživatelskými jmény a hesly. Tam přišlo tolik lidí, které už znám! Potvrdili mi to: Ano, já jsem tu podruhé, potřetí. Má to nějaký smysl, vracet se pořád dokola? Mám pocit, že to je trochu chyba naší školy.

Myslíte, že přístup VŠE ke studentům je méně vstřícný než na jiných školách?

Podle mě do loňského roku určitě byl. Pamatuji se na dobu, kdy byly studijní skupiny s ročníkovými a studijními učiteli.Tvořili tak kompaktnější celky. Nechci tento systém obhajovat. Nebyl ideální, protože byl víceméně formální. Ale studenti k sobě měli daleko blíž. Vysoká škola nedává jenom poznatky, ale má naučit člověka sociálně žít. Koneckonců všechny západní vysoké školy kladou na společenský život velký důraz, ať už je to samospráva kolejí, nebo zásah studentů do řízení školy. Toto u nás strašně moc schází.

Děkuji za rozhovor.

Prof. PhDr. Jitka Kárníková, CSc.

Na Univerzitě Karlově vystudovala psychologii, pedagogiku a logiku. Přednášela nejen na VŠE, ale také na Pedagogické fakultě, ČVUT a pro vysokoškolské učitele v Centru vysokých škol. Je autorkou mnoha studijních materiálů a publikací. Věnuje se i vědecko-výzkumné činnosti (projekt Člověk a počítač a výzkum možností využití internetu ve vzdělávání). V současnosti pracuje ve Výpočetním centru VŠE na Jižním Městě. Od září loňského roku zde působí oficiálně jako poradkyně pro studenty prvních ročníků. Nejen novým studentům je určena její stránka „Deset kroků a jeden navíc“ (jm.vse.cz/10kroku). Spolu s Ing. Zuzanou Kalovou, tajemnicí pro studentské záležitosti, vydaly informační leták pro prváky (jm.vse.cz/ctete.html).

Mohlo by tě zajímat: