Stala jsem se studentkou prvního semestru Vysoké školy ekonomické, fakulty Informatiky a statistiky. Při registraci předmětů jsem v jakémsi modrém okénku s pomocí sestřenky uhnala 20 kreditů. Nevím, jestli je to moc nebo málo, či kolik mají moji budoucí spolužáci. Bohužel nemám ani představu o tom, co slovo semestr vlastně znamená. Natož pak kredit. Uklidňuju se myšlenkou, že mi to zatím může být jedno.
Stala jsem se studentkou prvního semestru Vysoké školy ekonomické, fakulty Informatiky a statistiky. Při registraci předmětů jsem v jakémsi modrém okénku s pomocí sestřenky uhnala 20 kreditů. Nevím, jestli je to moc nebo málo, či kolik mají moji budoucí spolužáci. Bohužel nemám ani představu o tom, co slovo semestr vlastně znamená. Natož pak kredit. Uklidňuju se myšlenkou, že mi to zatím může být jedno.
Co ale k životu momentálně potřebuju, je tramvajenka. Vydávám se tedy na Jižní Město, do centra prváků, za studijní referentkou: „Brý den, můžete mi prosím vás potvrdit tady ten formulář?“ zvolám nadšeně, jen co vejdu do dveří. Chápejte – stihla jsem to pět minut před koncem úředních hodin. Referentka si mě podrážděně změří: „Vy jste v prvním semestru?“ Horlivě přikývnu. „No tak mi dejte něco, čim se můžete prokázat.“ Trochu mi ztuhne úsměv – index nám vzali při zápise, pověstný „ajsik“ dostanu až bůhví kdy. „Já nic nemám,“ zkouším bezelstně. Čekám, že se setkám s pochopením, avšak referentka je ještě nerudnější. Mé nadšení opadne definitivně a ona mě znechuceně hledá v databázi. Nakonec mi kupodivu vlepí na papír kýžené razítko. Poděkuju a pádím pro tramvajenku. Ovšem zde se paní za okýnkem zachtělo jakéhosi čipu: „VŠE a UK ho mají. Jak to, že ho nemáte? Musíte ho mít!“ Zaregistruje můj nechápavý pohled, vzdá to a tramvajenku mi vydá i tak. Paráda.
Pár dní volna a šup na imatrikulaci. Chodba je již plná nových kolegů, o které na naší fakultě není nouze. Čtyři minuty po ohlášené hodině se ve dveřích Nové auly (jak mi bylo řečeno, zázraku této školy) zjeví jedna ze studijních referentek a plaše pronese do chodby, kde se tísní dvě stě lidí: „Všichni od A, ať jdou dovnitř.“ Nikdo se nehýbe. Pobídku zopakuje, bohužel stejně nahlas. Nastane chvíle trapného ticha. „Tak tedy lidi od B,“ oznámí. Pár jedinců, kteří stojí u ní, se nahrne do dveří. Ostatní si vyměňují bezmocné pohledy při pomyšlení na fakt, že oni jsou od V. Po té, co se všichni usadíme do přednáškového sálu, chopí se jedna z dam zapnutého mikrofonu. Zřejmě se nám snaží něco vysvětlit, protože hýbe ústy. Snad by bylo lepší, kdyby přitom tím mikrofonem neukazovala ke vchodu.
Následně se ozve varování, ať vypneme mobilní telefony, protože ruší techniku v sále. S poznámkou kluka, který sedí vedle mě, musím souhlasit: „Dyť tady žádná technika neni.“ Jsme poučeni o tom, jak se máme chovat, když vejde pan děkan. Opět za mohutné gestikulace mikrofonem. Pan děkan vstoupí, všichni povstanou. Následují dvě hymny, potřesení rukou s děkanem a prohlášení „Slibuji“. Mířím k němu a zapomenu, co mám říct – hlavou se mi honí něco jako dobrý den, děkuji popřípadě přísahám. Na poslední chvíli si ale vzpomenu. Po vyčerpávajících dvou hodinách následuje Gaudeamus. Hurááá! A je to!
Při instruktáži den na to si vyslechneme pár rad do života. Třeba, že „oslovovat asistenty pane profesore je krajně nevhodné, protože nejen, že jimi nejsou, ale pravděpodobně se jimi ani nikdy nestanou” Po senzačním odhalení, že „na Žižkov se z Jižního Města za přestávku přejet nedá. A ani naopak to nejspíš neprojde“, následuje zaskočený vzdech některých přítomných. Je to nemilosrdné a je to k smíchu. Moje představa o nadcházejících letech začíná nabírat jasnějšího obrysů…
