FUCK není jen špatné slovo
NezařazenéNa Žižkově je jedna vysoká škola, jedno kino, (dvě divadla), jeden areál studentských kolejí a jedinečná atmosféra stovek hospod a poklidných sobot a nedělí kolem nich. Přidejte k tomu ještě teplé odpoledne, počátek jara na konci dubna a zvíte, čemu se každý rok věnuje několik set lidí: F.U.C.K.
Na Žižkově je jedna vysoká škola, jedno kino, (dvě divadla), jeden areál studentských kolejí a jedinečná atmosféra stovek hospod a poklidných sobot a nedělí kolem nich. Přidejte k tomu ještě teplé odpoledne, počátek jara na konci dubna a zvíte, čemu se každý rok věnuje několik set lidí: F.U.C.K.
Z nedaleké hospody U Kozla spěchám polední Biskupcovou ulicí do kina a kulturního centra Aero. Festival Umění Celkem Kvalitního začíná tradičně v nejvyšší čas – za pět minut dvanáct. V tu dobu je dvůr, ve kterém se kino skrývá před (chronologicky) prvorepublikovým kapitalismem, protektorátem, osvobozením, nadšením, schlazením, totalitou a nakonec multiplexy, jen pár desítek lidí. Většinou jsou to části divadelních spolků hledající cestu jak se zbavit té krásné rozechvělosti ochotnických uskupení. Nálada i klid jsou předbouřkové. Lidé se pomalu trousí přes nevelkou překážku vstupného rovnou k baru, nebo si pořizují fuckovnice, poukazy na pět piv, a postávají u detašovaného výčepu. Nejvyšší čas zastihuje mnohé flamendry páteční noci ještě nepřipravené – lenochy v postelích s posledním snem, mlsouny v cukrárnách u první kávy a studenty v kolejních kutlozích hledající ve společných ledničkách někým už snědené snídaně.
FUCK je festival ochotnických divadel a mladých kapel. Pavlína Jiříková, jedna ze zakladatelek říká: “Vzniklo to tak, že můj kluk v té době, Martin Heinzel, si chtěl zahrát divadlo, zároveň by ho rád režíroval a navíc by chtěl zajistil, aby to viděli nějací lidé. Tak nás napadlo, že uděláme festival. Měli jsme ve svém okolí lidi, kteří hráli v kolejní kapele Všechno špatně. Tak jsme si řekli, že by to mohl být divadelní a hudební festival.“ Jednoduchá úvaha, okamžité řešení. Akce se odehrála v prosinci roku 1995 v televizní místnosti na kolejích VŠE na Jarově. „Čekali jsme tak třicet lidí, koupili jsme sud piva, křupky a tak. Přišlo jich 121 a mělo to ohromný úspěch. Divadla i kapela byly fantastický a lidi se strašně dobře bavili. Tak nás napadlo, že to uděláme znovu a založili jsme tradici,“ vzpomíná Pavlína.
V sále
Před jednou už se prostor zaplňuje. Lidé kupují FUCK trička – sběratelé a fajnšmekři už čtvrté do své sbírky. Začíná se po vzoru velkých přehlídek znělkou, jež se za poslední léta vyvinula ve specifickou součást festivalu.
Krátký úvod, pozdravy a přání, světla se stmívají, přichází Temno a chlad – pohled na konzumní společnost z druhé strany. Jeviště se mění v lednici, scénu zaplňují potraviny a mezi nimi nafoukaný jogurt Trifidus. Výstupy jsou prokládány vidoesekvencemi, které do lednice a na jeviště dosazují nové a konzumují už známé postavy. V průběhu hry je jogurt odhalen spíše jako nafouknutý („Nafouklá pikslo plná sraček…“ pravil Uherák), mladá nevinná okurka je použita, ale nekonzumována („Smyslem a vrcholem existence je konzumace.“), a osvícený Salám káže o Edenu, kde se čas zastaví a každý přetrvá až k vysněnému cíli. Je prý „tady nad námi“. Hra funguje, osmý FUCK se rozjel do své opět lepší podoby. Temno a chlad divadelního spolku ÚHOR předznamenává styl festivalu: Neobvyklé, bez špetky trapnosti komické a zábavné náměty, zpracované za podpory multimediálních efektů.
V průběhu představení se počet festivalujících ustálil někde mezi třemi a čtyřmi sty. Je tu stará kolejní garda, studenti někdejší i současní a mezi nimi se vznášející studenti věční. FUCK ale není jen studentskou záležitostí. Nakonec nic, snad s výjimkou matematických olympiád, co trvá osm let nemůže být ryze studentskou akcí. Z FUCKu se stala, nechci říci žižkovská, ale Žižkovem provoněná událost.
Přichází absolutní premiéra Divadelního Buldozeru OJ. V devíti scénkách zachycujících hlavní konstituenty lidského jednání. Sledujeme mimo jiné alkoholismus železničářů, rozstřel o 39. až 41. místo v soutěži o nejlepší zadnici (kategorie mírně otylé a středně chlupaté) a na závěr přichází konstituenta zvídavosti, kdy nás intelektuální uvádějící informuje o tom, že lidé při možnosti pozorovat nahé tělo jiného člověka, je skutečně, bez možnosti tak nečinit, pozorují. Dvě ženy splňující onu podmínku nás o tom bezvýhradně přesvědčují. Za rok se dozvíme, kolik z nás si o tom posléze povídalo.
Divadelní část FUCKu se od televizní místnosti přesunul v roce 96 do tělocvičny blízkého gymnázia na Pražačce, kde vydržel tři roky. Po té, co původní parta postupně ukončila školu, přišla mladá krev a přetáhla akci do znovuotevřeného kina Aero. Postupně však také přešla ze studentských řad do spolků, kde se za zavináčem v mailové adrese už neobjevují zkratky vzdělávacích institucí. Organizováním festivalu pověřili mladé studentky opět z kolejí na Jarově.
Pódium Aera se mění ve scénu hry Bezbariérového divadla Míry Košťála (BDMK) Pumpa. Výpravný a zvukovými efekty doprovozený kus zachycuje trojnásobně přepadenou čerpací stanici na malém městě. Muzikálovými vstupy prokládaná komedie se snad dvaceti postavami je už osmým autorským počinem tohoto spolku. „Vždycky jsem chtěla, aby na FUCKu hrály sklaní soubory jako je BDMK nebo ÚHOR. Líbí se mi, že každý rok jsou některá divadla stálá a některá nová, že zůstává jádro a košatí se o různé mladé soubory,“ říká původní iniciátorka Pavlína.
Na dvoře
O pauzách se dvůr před Aerem zaplňuje lidmi, fuckovnice se plní křížky za odpitá piva a dokonce se objevuje slunce. Mnozí dávají před přítmím sálu přednost dlouhodobějšímu vysedávání u baru nebo venku na sparťanských lavicích a, sice ochuzeni o aktuální hru, nasávají atmosféru vzrušení, přílivů a odlivů poctivějších diváků.
Ti se právě začínají oddávat něžnému snění čtrnácti dvacetiletých dívek, které si na jevišti nevinně povídají o lásce, snaží se v krásně naivních dialozích v kavárně dobrat rozdílu mezi muži a ženami a především jej vyjádřit tancem na klidnou sambovou muziku Antonia Carose Jobina. Choreografie Dámy a pánové skupiny Columna Vertebrarum některé diváky zvyklé na výrazné invenční hry nenadchla. Mně ale přišlo kouzelné si za mírného barevného nasvícení jeviště připomenout, jak jemně je možné prožívat svět.
Milovníci mírně absurdní ale skvěle zvládnuté akce si přicházejí na své v sadě scének plzeňského divadla SAD nazvané SADo/Ledo aneb eskymácký SADismus – drsné drama z eskymáckého prostředí. V kožiších a srstnatých čepicích se před námi odehrává přednáška o životě eskymáků s živými diapozitivy, jsme vystaveni několika ledovým písním o tuleních, kteří kradou hulení, výlevu mladé eskymačky o tom, že kromě vlastní mutace Elle, EskymoGirl a Bazaaru mají po havárii ruské atomové ponorky Kursk i vlastní mutaci tuleňů a dokonce skvěle zahranému americkému televiznímu dokumentu o o ženě stále vidící duchy. SAD má v sobě něco navíc. Scénky se vyznačují tím, o čem nás ve škole učí jako o synergickém efektu: celek má z jakési příčiny větší hodnotu než je suma jeho částí.
Mezi zakládající divadla, která nevynechala jediný ročník přehlídky patří také Umělecký soubor Marvin. Už několik let se věnují zpracování před nimi existujících her. Před pár roky to byla Čapkova Věc makropulos, dnes sáhli k romantické frašce z dvacátých let Z českých mlýnů. Věkový průměr herců je malinko vyšší než u zbytku festivalu. Hra přece jen pozbývá aktuálnosti a většinu publika neoslovuje tak, jak by se stalo někdy před necelým stoletím, ale je zahraná bezmála profesionálně, v dobové češtině a tak je pro generaci poslouchající hudbu z MP3 přehrávačů mírnou exotikou. Nenechte se ovšem zmást, k technologické generaci patří i herci.
Neznáš nějaký divadlo?
Divadelní i hudební soubory se shání různě. Někdo se o festivalu dozví od známých, a kontaktuje pořadatele s nabídkou svého představení, jednotlivá divadla doporučují další, některé soubory jsou stálé. „Sháněli jsme divadla přes známé, ptali jsme se jestli o někom neví. Ze získaných spolků museli tři z kola ven, protože se nám později ozvali ti, co účinkovali na všech ročnících. Vím, že to je nostalgie, že tu jsou už osmý rok, ale původně jsme s některými nepočítali. Určitě jsme chtěli Berušku, spojili jsme se s BDMK, ti mi poradili SAD, ten mi poradil Antidivadlo, které bohužel nakonec nebylo. Původně jsme počítali, že bude divadel víc, ale potom jsme si udělali harmonogram a tři dobrá divadla jsme odřekli. To nás hrozně mrzí,“ vysvětlují sestavování festivalu Katka Sedláčková a Zuzka Novotná – organizátorky letošního ročníku.
Je půl osmé večer. Časový plán má hodinový skluz, v tanečním divadle Ponec pod viaduktem v dolní části Koněvovy ulice právě začíná hudební sekce FUCKu. Občasný moderátor nás upozorňuje na zařazení dalšího představení za plánovanou Beruškou. Mystifikuje navíc ohlášením půlnočního sestřihu východoněmeckých pornofilmů Mount Everest Spritzen, jehož se v noci na unaveném, téměř osamoceném barmanovi v Aeru skutečně dožaduje asi dvacet uvěřivších.
Na řadě je Dekadentní divadlo Beruška s představením Ostré-„Cože?“ s podtitulkem Okamžitý divadelní low-fi muzikál pro tři hlasy. Na omezené ploše pódia se zataženou oponou je připravena basová kytara s jedinou strunou, housle a po podlaze rozházeno několik základních rytmických nástrojů. Přichází tři mladíci, nervózně postávají na samém okraji jeviště, vítají nás a děkují za účast. Jeden z nich zvedá ze země u první řady papír, který tam náhodně zapadl při minulém představení. Vzájemně si jej podávají a „čtou“ uvítací řeč. Berušky jsou ryzí improvizátoři. Lidé, kteří je viděli ne různých místech už počtvrté dokládají, že si představení nejsou v ničem podobná. Slovní přesmyčky, překvapivé asociace a zvukomalebné kreslení tónů, to je svět Berušky na scéně. Někdy začnou hrát a zpívat. Jejich výkon čerpá jen z atmosféry a atmosféru ovlivňuje. Beruška jsou kreativní pumpou. Zážitkem, který se nedá opakovat. Proto mohou vystupovat stále znovu.
Navíc uvedené představení jednoho herce, který toliko sedí na jevišti a pár minut předčítá z maďarského slovníku, načež se pohupuje a prozpěvuje si s reprodukovaným Poulem Ankou, je maličko rozpačitým ukončením divadelní sekce FUCKu.
Část publika se po osmihodinovém maratonu přesouvá do okolních hospod, část na hudební produkci do divadla Ponec, kde se v nově rekonstruovaném prostředí dalšího žižkovkého kulturního stánku představí čtyři kapely. Osmý ročník festivalu umění celkem kvalitního byl výjimečným setkáním lidí s lidmi. Stejně jako organizátorky Katka a Zuzka, mám i já už jasný plán na poslední sobotu příštího dubna. Půjdu na FUCK.
Nahrávání ...
