Generalizace neboli zobecňování se dopouštíme všichni. Pácháme ji
nepřetržitě. O Američanech říkáme, že se neupřímně „gebí“,
o Britech, že jsou suchaři, o Pražácích, že si nevidí na špičku nosu.
Matfyzáci jsou divní, technici se nemyjí, filosofové moc filosofují, medici
se v jednom kuse učí. A co my, vysokoškoláci ekonomáci? Nebojte se, ani
nás charakteristika neminula.
Jednak ležíme v žaludku lidem „zvenku“ a občas si lezeme na nervy
navzájem. Pak vypouštíme do éteru moudra, že ano, ekonomové jsou
zvláštní, ale já se od nich liším. „Co jiného mohu čekat. Jsem přece
na VŠE.“ Také jste už podobný argument zaslechli? Pro některé je
povrchní a plytký, pro druhé vše říkající.
Ptám se tedy, existuje nějaký univerzální „VŠE typ“? Jeden hoch
z borce rozdělil zdejší slečny na věčně opilé, s nimiž se dá mluvit
pouze o tom, kde a jak „zakalily“, a kariéristky, které se pachtí pouze
za penězi. Venku se říká, že zde studují samí povrchní a arogantní
lidé. A všichni se tváří moc důležitě, ačkoliv zvládají školu jen
díky jakémusi borcovi. Tolik pohled od sousedů.
Máme tedy nějaký společný rys, odpovídáme předem stanovenému vzorci?
V určitém smyslu se studenti ekonomky od ostatních komunit liší.
Především v tom, jak působí navenek, neznáte-li je osobně. Kuloáry
učeben obestírá více než jinde neosobní, uspěchaná a cizí atmosféra.
Díky obrovské anonymitě, malému množství tvůrčích, neteoretických a
povinných předmětů je tu silně cítit individualismus. Studenti se chovají
méně spontánně. K problémům, které se jich přímo netýkají a
neovlivňují jejich užitek, přistupují lhostejně. Sice mají kouzelně
cynický smysl pro humor. Většině těch, které jsem poznala, však chybí
elementární sociální cítění. Snad jsem zatím příliš generalizovala.
Ráda zjistím, že jsem se mýlila.
Podaří-li se vám však ve shonu (či stavu střízlivosti) nakouknout pod
pokličku a poodkrýt osobní vazby, rychle si uvědomíte, že jakákoliv
univerzální typizace VŠE studenta je nonsens. Nutně přece platí, že co
člověk, to individualita. Jak mohou být stejní lidé, kteří se do nástupu
na školu nikdy nesetkali? Že by predestinace? Řeknete, že je změnila až
samotná škola. Ironik by dodal, že nejvíce ty, kteří se jí mimo
zkouškové období obloukem vyhýbají.
Pražáci se nejčastěji drží lidí, s nimiž trávili čas i před
nástupem na vysokou. Jiní nastoupí do vlaku jménem „divoká kolejní
jízda“ a užívají si zatím největší volnosti v životě. Další si
najdou koníčky dle svého gusta a někteří se soustředí na budování
kariéry. Já tu potkala přátelé, kteří mi přirostli k srdci víc než
spousta lidí, s nimiž jsem chodila „x“ let do třídy. Na druhé straně
jsem narazila i na pár hulvátů a byla svědkem nejednoho „duchaplného“
dialogu. Ale jak praví stará košilatá moudrost, blbci se vyskytují všude.
A mimo to, blbost je velice subjektivní pojem a jen blbec by ho se pokoušel
definovat.
Ano, na chodbách školy, přednáškách, cvičeních, hodinách tělocviku,
zastávkách, ve frontě na jídlo a jiných „shromaždištích“ se chtě
nechtě setkáte i s těmi, kteří vám nejsou po chuti. Někomu vadí image
„modelka“, jinému nesednete právě proto, že působíte příliš
obyčejně. Chcete-li mít okolo sebe stejné „exoty“ (nebo naopak prudce
normální lidi), jako jste sami, platí zde stejně jako všude jinde: „Kdo
hledá, najde“. Ať si každý určí, zda se obklopí sboristy, novináři,
mladými manažery, ekology, sportovci, pařmeny, deskovými hráči, nebo
zůstane zalezlý ve stínu a bude pouze mudrovat. Kdo zaloví ve správných
vodách, může podle mne s čistým svědomím říci: „Moji ekonomové mi
rozumějí.“
