A kolem nás jenom tma. Všichni zamotaní v pavučinách svých snů, kdo se zmítal nejvíc, nemůže se hnout. Křečovité pózy, jak jsme ztratili sílu bojovat se silnými vlákny očekávání, tajných tužeb, soukromých rájů. Něktěří už přes silnou vrstvu ani nevidí kolem, oddaně stočenív kozelci tiše polykají slzy a přijímají to, čemu se tak dlouho bezúspěšně bránili.
A kolem nás jenom tma. Všichni zamotaní v pavučinách svých snů, kdo se zmítal nejvíc, nemůže se hnout. Křečovité pózy, jak jsme ztratili sílu bojovat se silnými vlákny očekávání, tajných tužeb, soukromých rájů. Něktěří už přes silnou vrstvu ani nevidí kolem, oddaně stočenív kozelci tiše polykají slzy a přijímají to, čemu se tak dlouho bezúspěšně bránili. Někteří mladší ještě tančí v marném boji, vykloubená ramena, rudí v obličeji, posledních pár trhavých pokusů a pak jen pláč a rezignace. Ještě vidím, oči mám zalepeny jen z poloviny, v ústech sice vtíravá pachuť hořkých nezdarů, ale slepý ještě nejsem, ne. Nebude trvat dlouho a i já vzdám tento marný boj, uvnitř umrznou vyčerpané plány a bláhové představy, vyhasne plamínek v mých očích a pak zbyde jen tupé následování toho, co má přijít. (NECHCI, všechno je jinak.)
Housenky se zakuklí, aby se počase staly barevnými motýli. Proč to tak nejde i u nás? Vyschlá, prázdná pouzdra visí ze stromů a v nich vychrtlé, zpuchřelé loutky, groteskně zlámané do nepřirozených úhlů. Rozpadnou se v prach, sesunou k zemi a zmizí do nenávratna. (JAK najít lék, je i něco jiného?)
Ledově klidné prsty času hýbou s figurkami na šachovnici, jsem pěšec, hlídám královnu a zdá se mi, že budu brzo obětován. (PROTI komu hrajeme?) Nechápu tuhle hru, nechci ji hrát, ale jsem ztuhlý a nemohu se bránit, nohy jsou z kamene, vytesány a obroušeny, dokonale hladké a každý dotek osudu tak chladný, posouvá mě blíž a blíž. (NECH mě tady, prosím!)
Stojím, jsem socha, maličká bezvýznamná socha na čtyřiašedesáti mramorových polích, kolem menhyry osudů, zaprášené, zamotané, vyhaslé. Ticho a chladný prostor všude kolem. Jen jednou za čas se z výšky snese obrovská bílá ruka, stiskne vybranou oběť a posune ji směrem k protivníkovi, nevím jak se jmenuje, říkám jí Smrt. Neomylně směrem ke mně. Slzy se mění v lepkavou hmotu, usychají, zalepí víčka, oddanost, zbývá jen poslední krok, nesoustředím se na okolí, silný závan mrazu, poslední úder srdce – najednou tak silný, a odněkud pronikavá jehla do nitra, proboha, královna! (NENÍ mi to jedno?)
Zdrcující prsty, strach a bolest v srdci, položili mou figuru na bok a pronesli do ticha: „ŠACH – MAT“.
Posledním pocitem bývá vztek, všechno podstatné si uvědomujeme, až když je pozdě. Už vím, jak se můžu stát motýlem, příliš pozdě…
