O kolejích slýchávám pouze negativní zprávy. Stěžovat si na nepřidělení kolejí, kolejní radu, „kolejbáby“ atd. je již téměř sportem studentů. Taky s tím mám své zkušenosti. Po roce stráveném na JM jsem se rozhodl, že chci co nejluxusnější kolej, protože si to přece jako „budoucí naděje národa“ zasloužím. Rozhodil jsem sítě a zjistil, že v kolejní radě na „Rooseveltce“ mám známého.
O kolejích slýchávám pouze negativní zprávy. Stěžovat si na nepřidělení kolejí, kolejní radu, „kolejbáby“, na zařízení pokojů atd. je již téměř sportem studentů. Taky s tím mám své zkušenosti.
Po roce stráveném na Jižním Městě jsem se rozhodl, že chci co nejluxusnější kolej, protože si to přece jako „budoucí naděje národa“ zasloužím. Rozhodil jsem sítě a zjistil, že v kolejní radě na „Rooseveltce“ mám známého. Oprášil jsem tedy jeho telefonní číslo, nasadil ten nejmilejší výraz a zavolal mu. „Ahoj Míro, nezajdem někdy na kafe? Už jsme se dávno neviděli…,“ začal jsem diplomaticky. „Ty něco potřebuješ, že jo,“ odtušil přesně. Po chvíli rozhovoru a nabídnutém maličkém úplatku – lahvi jeho oblíbené whisky – jsem dostal příslib pro sebe a několik dalších kamarádů. Hrdě jsem tedy podal přihlášku na exkluzivní kolej.
Na konci prázdnin jsem skálopevně přesvědčen o přidělení krásného pokoje nedaleko pražského Výstaviště, otevřel stránky Správy účelových zařízení. Jaké bylo mé překvapení, když se u mého jména skvělo neblahé JAROV I E, noční můra mnoha studentů VŠE. S pokorou jsem se vydal v příslušný den pro klíče od malého strašidelného zámku. Skutečnost v mnohém předčila má nejčernější očekávání. Začal jsem tedy pátrat v čem je, sakra, chyba. Řešení bylo jednoduché… Mirkovo působení v radě bylo v červnu ukončeno, důvody jsem raději ani znát nechtěl. Tou dobou bylo totiž jediným mým přáním dostat se z „Éčka.“
S nejpokornějším, až trpitelským výrazem jsem se odhodlal navštívit kancelář paní Tiché, vedoucí kolejí Jarov I. Doslechl jsem se totiž, že na bloku C je ještě několik volných míst, a tak jsem ji chtěl poprosit, jestli by se tam nenašla postýlka pro mě. Paní vedoucí mě trpělivě vyslechla, požádala, abych se stavil jiný den, kdy bude vědět víc. Toto se opakovalo ještě několikrát. Ve chvíli, kdy už jsem k ní mířil asi po páté a spíše jen ze setrvačnosti, se stal zázrak. Vytáhla klíč a přepsala mi kolejenku. Jako ve snách jsem se vydal na průzkum nového pokoje. Dokážete si jistě představit, že jsem byl víc než nadšený.
Co tím chci vám všem říct? Koleje můžete dostat hezké, jde to i bez úplatků, známostí v kolejní radě, stačí trocha trpělivosti, slušnosti a dobrá věc se podaří. Přehodnotil jsem všechna svá mínění o zlých kolejbábách a hnusných kolejí. Bydlím víc než slušně a neznamenalo to pro mě žádnou materiální oběť v podobě úplatku. I když vlastně tu láhev Mirek tenkrát dostal…
