Celý prosinec vás informujeme o studijních nebo pracovních výjezdech do zahraničí. Stále nevíte, jestli na to máte dostatek odvahy a zkušeností? Nebo si jen nejste jistí, jak to celé funguje a kvůli obavám z neznáma jste se do toho ješťe nepustili? Pak tato série, ve které objasňuji mojí cestu na stáž, je určena právě pro vás. První z řady článků bych ráda věnovala obecným záležitostem, jako je samotné rozhodnutí vyjet pracovat do zahraničí a počáteční hledání vhodné organizace.
Jmenuji se Kristýna a momentálně jsem v posledním ročníku na magistru oboru Účetnictví a finanční řízení podniku na Fakultě financí a účetnictví. Před dvěma lety jsem byla na studijním pobytu v Kanadě a od návratu se mi v hlavě rodila myšlenka znovu vycestovat. Chtěla jsem kromě angličtiny zlepšit i němčinu, a tak se mým cílem stalo Německo nebo Rakousko. Vzhledem k tomu, že studijně do zahraničí u nás na škole může člověk jen jednou za život (nebo alespoň za mých mladých let tomu tak bylo), přemýšlela jsem, jak bych se mohla dostat za hranice. Nezáleželo mi na tom, jestli pojedu studijně, dobrovolnicky, nebo vyloženě pracovně, hlavně že ještě něco zažiju a vytěžím co nejvíce zkušeností, dokud jsem student. Ale říkala jsem si, že by bylo zajímavé jet na profesní stáž.
První otázkou bylo Kdy? Jelikož jsem stále student, přemýšlela jsem, že by bylo nejlepší školu na semestr či dva přerušit, odjet a posléze dostudovat. Ale věděla jsem, že jakmile vypadnu ze školního režimu, byť jen na chvíli, jen těžko se do něj budu zase vracet a přemlouvat se do učení na zkoušky. Nehledě na to, že bych se tu musela odhlásit z pojištění a platit daně atd. v zahraničí. Proto jsem se rozhodla dostudovat všechny magisterské předměty během určených dvou let s tím, že jsem si studium o rok prodloužila a během tohoto roku vycestovala.
Vybrala jsem AIESEC
Druhým mezníkem se stalo Jak? Na Facebooku jsem našla několik organizací, které se zaměřují na práci v zahraničí, ale zdály se mi dost drahé a zaměřené vždy jen na jednu konkrétní zemi s omezenou nabídkou stáží. Jednalo se o práce v pohostinství, pokojské v hotelech, zahradníky a podobně. Chtěla jsem se ale uplatnit ve vystudovaném oboru, a proto jsem se nakonec přiklonila ke spolupráci se studentskou organizací AIESEC.
Podmínkou je, aby aplikantovi bylo méně než 30 let a byl stále studentem, případně čerstvým absolventem. Jde totiž o to, že na stáži nejsme plnohodnotnými zaměstnanci, ani nedostáváme mzdu jako takovou, a to z důvodu zjednodušení administrativy a z daňového hlediska. To pro mě bylo výhodné, protože jsem mohla zůstat studentem zde v Praze a přitom pracovat v cizině bez nutnosti se někde registrovat.
AIESEC nabízí dva typy stáží: dobrovolnickou a profesní. Dobrovolnická trvá zpravidla jeden až dva měsíce a je neplacená, profesní trvá šest měsíců až rok a náleží za ni „mzda”. Za profesní příležitost je nezbytné zaplatit 1 500 korun před vstupem do databáze a dále sedm a půl tisíc po úspěšném přijetí na stáž. Dobrovolnické stáže jsou levnější a je mnohem snadnější se na ně dostat, ovšem mě více lákala druhá možnost. Na internetových stránkách jsem se tedy přihlásila jako zájemce o stáž a čekal mne vstupní pohovor.
První podpis třeba pro přístup do databáze
Pohovor jsem absolvovala v kanceláři AIESEC u Hlavního nádraží. Pohovor trvá pár minut a je snadný. Členové organizace sledovali mou znalost angličtiny, motivaci a obecný zájem o stáž. Standardně je povinné absolvovat také test z cizího jazyka, ale kdo vlastní certifikát, testu se vyhne. Poté následuje krátký seminář o tom, jak celý systém funguje a na závěr je podepsána smlouva – že máme zájem o stáž, že zaplatíme administrativní poplatek a bude nám umožněn přístup do databáze pracovních nabídek. Nejedná se tedy ještě o smlouvu s žádnou konkrétní firmou, jde pouze o to, že se oficiálně zajímáme o zahraniční stáž a agentura nám pomůže s hledáním a výjezdem.
Po absolvování těchto prvních krůčků, které trvaly asi týden, jsem tedy konečně začala skutečně hledat. V databázi jsem si udělala slušný profil, vložila CV a dala se do filtrování nabídek. Zjistila jsem ale, že stránky pořádně nefungují, neustále se ztrácí informace na půli cesty a že se tedy výjezd neuskuteční tak rychle, jak jsem doufala…
Foto: archiv autorky
ČTĚTE TAKÉ:
