Jak se studuje na sedmé fakultě
Zprávy ze školyÚterní zakaboněné ráno. Za pultem školního baru „U Nata“ se šikují do špalírů skleničky s hrníčky a čekají, až je zahřeje vroucí voda. Na talířcích se tulí koblížci plnění meruňkovou marmeládou. Dvě studentky si právě objednávají od pana Jiřího, šéfa v obligátní vestičce kafe s čepicí. Pan Richard tuží nervy u pípy, kde s přehledem vítězí nad pěnou koly. Paní Petra právě přichází a testuje mimiku přítomných svým typickým humorem. Bar v přízemí Nové budovy aneb sedmá fakulta VŠE se pomalu zaplňuje. Den může začít…
Úterní zakaboněné ráno. Za pultem školního baru „U Nata“ se šikují do špalírů skleničky s hrníčky a čekají, až je zahřeje vroucí voda. Na talířcích se tulí koblížci plnění meruňkovou marmeládou. Dvě studentky si právě objednávají od pana Jiřího, šéfa v obligátní vestičce kafe s čepicí. Pan Richard tuží nervy u pípy, kde s přehledem vítězí nad pěnou koly. Paní Petra právě přichází a testuje mimiku přítomných svým typickým humorem. Bar v přízemí Nové budovy aneb sedmá fakulta VŠE se pomalu zaplňuje. Den může začít…
Podle slov „pana šéfa“ chodí právě sem k Natovi nejlepší studenti dolaďovat svou studijní formu a právě tady sedávají všichni, počínaje státním prokurátorem (ten sedí na trojce), přes Falbrovce až k šéfům liberálního institutu Mirdovi a Jirkovi. Do baru můžete jen tak přijít, dát si pivo, víno, i něco silnějšího, nebo třeba kávu či džus. Kromě ranních koblih a celodenních baget zde dostanete polévku, „smažák“ nebo guláš. Pan doktor, jak mu říká personál, častý host z řad učitelů, si bar nemůže vynachválit: „Je tu výborná obsluha a široký sortiment,“ dodává. „Nedá se říct, že bych sem chodil před výukou nebo po ní, spíš podle potřeby, jak to vyjde – dát si svačinu nebo polévku.“
Číšníci přiznávají , že většinu učitelů jménem neznají. „Vlastně se to ani nedozvíme,“ říká pan Richard, „ale chodí sem i studijní referentky.“ Jedna z nich si skutečně přišla dát pivo. (Zkuste si u paní Petry dát „jedno malý“, a budete překvapeni.) Sem tam se objeví další zaměstnanci školy. Po práci si od automatů přišel odpočinout i pan Michl. Většina zákazníku jsou ale stejně študáci: „Tady se jedině studuje,“ zdůrazňuje pan Richard. „A není to žádný rychlokurs, tady se bádá, bádá, bádá… To nejde jen tak za čtyři roky, to chce tak sedm, osm let…“ říká. – „Ale diplom nedáváte?“ – „Jenom potvrzení do indexu, za vzornou docházku. Na požádání – kvůli rodičům,“ vysvětluje pan Richard.
Známá štamgastka Martina alias Marta vypráví, že lidé si sem nejčastěji přijdou jen tak posedět: „To jsou většinou ti stálí.“ A chodí se sem i zapíjet žaly a oslavovat úspěchy. „Taky se tady čeká na výsledky státnic,“ podotýká Marta. Pan Jiří přibližuje strategii podniku: „Říkáme tomu ekonomická psychologie (proslýchá se, že ji bar hodlá akreditovat jako předmět NAT101 – pozn. aut.). Snažíme se pro všechny vytvořit příjemné a usměvavé prostředí, ať tu zkoušku udělají, nebo ne.“ Jeho slova potvrzuje studentka Šárka, která se právě přitočila: „Strávila jsem tady víc času než toho studijního a budu sem chodit pořád.“ A pan Jiří se šibalským úsměvem dodává: „Práce s mladými lidmi je velice náročná, ale krásná. Cítíte se po ní hned o několik desítek led mladší. Já se tak dokonce chovám a oblékám.“
V baru se schází i kamarádi-absolventi. Posledně se zde skupina setkala „inženýrů z ministerstev“. Jeden z nich, známý jako Dolly, se zmínil o fotbalových turnajích smíšených družstev, které se každý podzim konají v Riegrových sadech. Klání smíšených družstev se samozřejmě účastní i pan Richard a Jiří. „Kromě toho pořádáme vánoční besídky u příležitosti konce roku a semestru. Zavřeme bar, a rozdáváme pozvaným básničky, vysvědčení a péefky,“ říká pan Jiří. Letos bude besídka zase. „Dříve jsme tu často hráli kostky a karty. Dnes už ale spousta z nás školu skončila,“ vzpomíná Marta. „Dnes sem často lidé přijdou, dají si pivo a nashledanou. Tady ale se vždy daly sehnat důležité informace, třeba o testech nebo různých žádostech. Díky Natovi se dobře studuje,“ pochvaluje si Marta. „A je to strategický bod z Florence i z Hlavního nádraží,“ připomíná pan Jiří.
Studenti často na svého Nata pomyslí i na cestách. Dokládají to desítky pozdravů z celého světa přilepené na zdi. „Tohle je bůh štěstí z bolivijského Tiwanaku od Petra. Ten je potřeba hlavně před zkouškou. Tady máme klíč, kterým se odemykala olympiáda v Salt Lake City, tohle je zase koala z Austrálie od studenta Houbíka. A tady espézetka z cesty po státech,“ vypočítává pan Jiří suvenýry. „Máme pohledy z Aljašky, z Číny i z Košic. Víte, kde jsou Stvolínky? Za Českou Lípou, tam je nádherně… Tady je Brazílie, Venezuela, Egypt nebo třeba Albánie. Tenhle je přímo z vesmírné stanice. A pozdrav od Evičky z Paříže,“ nechává se unášet pan Jiří. Z vitríny koukají kromě krabiček cigaret dva obličeje „nejpoctivějších“ studentů, kteří byli škole věrni devět let a osm měsíců navrch. „To byli nejlepší ekonomičtí zákazníci,“ což pokyvováním hlavy Jiřímu dosvědčuje pan Richard. „A tady nahoře, to jsou dva Oskarové.“ Na jedné sošce nápis Alkoholik roku a na druhé Král sexu. „Jestli je to Richard nebo já? Kterej je kterej, tak to je tajný,“ nechává prostor dohadům „pan šéf“.