Jan Mühlfeit: Musíme umět říkat ne těm správným věcem

11. 5. 2017 | | Kariéra, Rozhovory Mühlfeit

Jan Mühlfeit se vypracoval až na pozici prezidenta Microsoftu pro Evropu a více než dvě dekády pracoval v úzkém týmu Billa Gatese. Druhá část rozhvoru o tom, kdo je to pozitivní lídr, proč se neustále snažíme zlepšovat svoje slabiny a neumíme odpočívat, a co to vlastně zamená pokora. První část rozhovoru o českém školství a odemykání lidského potenciálu si můžete přečíst zde.

Vraťme se k vaší knize. Kdo je podle vás „Positive leader“?

Jsou čtyři věci, který musí mít on sám i jeho lidi. Za prvý, musí se soustředit na silný stránky, a ne na slabiny. Za druhý, hodně lidí začne plánovat a pak teprve přemýšlet, jestli to dává smysl. Ten smysl musí být první, je velkej rozdíl mezi inspirací, to je emoční vazba a motivací. Motivace můžou být medaile, jako třeba u Davida Svobody. U mě to byly peníze. Motivace ale dlouhodobě nemůže utvořit emoční vazbu.

A ty poslední dvě věci?

Třetí je energie versus čas. Energii musíme řídit, čas je neříditelnej. A čtvrtá věc je – hodně lidí si myslí, že až budou úspěšnější, tak budou i šťastnější. To ale tak není, štěstí není jeden bod na časový ose, je to ta cesta.

Co vás k napsání knihy inspirovalo?

Když je člověk autentickej, najde svý silný stránky, tak pak najde smysl života a může být inspirovanej. Když na ten smysl života vrhne všechny energie, který obnovuje, tak pak je šťastnej. Takže tohle byl ten důvod.

Pomáhá k pocitu spokojenosti nebo štěstí umět říct ne?

To určitě. Je důležitý říct ne těm správnejm věcem. Pokud někdo kejvá na všechno, tak získá nálepku toho „dej to Frantovi, on to udělá“. A to je špatně. Když někde začínáte, je dobrý říct šéfovi vaše silný a slabý stránky a vymezit si nějaký mantinely z obou stran. Vždycky říkám, nechte si na záda naskákat pár opiček, ale ne moc, protože moc opiček vám ty záda zlomí.

Koho byste za inspirativního nebo pozitivního lídra dnes označil?

V politice nikoho, a to ani ve světový, takový už v politice nejsou. V byznysu je to určitě Richard Branson nebo Satya Nadella, CEO Microsoftu. Víc jich asi není.

Zlepšováním slabin se nestanete šampiónem

Proč se svým silným stránkám věnujeme jen málo?

Snažíme se odstraňovat slabiny. Jseš v pěti předmětech dobrej a v jednom špatnej – tak se disproporcionálně věnuj tý slabině. Slabinou se ale nikdo nestane šampiónem, to je absolutní iluze. Je potřeba se to sice naučit na určitou úroveň, ale jinak se věnovat tomu, na co je ten žák dobrej.

Nejdou univerzity proti teorii věnovat se tomu, v čem jsme dobří? Ne všechny povinné předměty studentům jdou.

Musíte samozřejmě projít těma zkouškama, když je to nutný, ale pak si vybrat, co vás baví a v čem můžete vyniknout. Vtip je v tom, že když chcete mít práci, která se vám stane posláním, tak si musíte k tý práci vybudovat emoční pouto. A to je možný jenom díky tomu, když člověk najde sám sebe, je autentický a využívá svůj talent.

Řekl byste, že v USA je výuka na univerzitách v tomhle směru lepší? Na vysokou se tam nemusíte hlásit přímo na obor, ten si můžete zvolit během studia.

V tomhle si myslím, že je USA vepředu, obzvláště ty privátní školy. Podle mě vzdělání do budoucna není v úzký specializaci, ale o tom širším vzdělání a o tom, jak ty lidi budou flexibilní. Podle jedné studie OECD v roce 2024 čtyřicet pět procent ze současných pracovních míst nebude existovat a my nevíme, co ty lidi budou dělat. To znamená, že ty lidi budou muset být velmi flexibilní na to, aby mohli dělat něco dalšího. Úzká specializace je dobrá, ale z hlediska technologickýho vývoje je dobrý se rozvíjet i v jiných věcech.

Neodpočíváme, jen lovíme

Dnešní doba je uspěchaná – na studenty je vyvíjen velký tlak, studují a zároveň pracují. Není to přílišná zátěž na psychiku?

To je bohužel pravda. My se snažíme neustále řídit náš čas. Jediný, co se ale dá řídit jsme my, a to naše čtyři energie – fyzická, emocionální, mentální a spirituální. Jde o to mít v každý tý energii správný nároky. V minulosti lidi lovili a pak si odpočali – my dneska jen lovíme. A pak přijde deprese nebo syndrom vyhoření. Je důležitý odpočívat. To si to ale lidi neuvědomují, kumuluje se to a pak to bouchne.

Co tedy dělat, aby to „nebouchlo“?

Ten tlak je enormní a stresu bude jenom víc. Jediný, co člověk může udělat, je budovat větší mentální odolnost. Ať už je to v rámci jakýkoliv energie. Tlačíte proti nějaký překážce, odpočinete si a pak tlačíte dál. Nás nezabíjí stres, ale to, že s ním neumíme pracovat.

Takže přes tu pomyslnou hranici nás tlačí naše vlastní nároky?

Jasně. A pak taky technologie, který generujou tolik stavů neurčitosti, tolik nejistoty, že na tom pořád trávíme čas. Jsou to požírači času. Technologie se vyvíjí exponenciálně, náš mozek maximálně inkrementálně a my na to nejsme připravený. Jsou příčinou stresu – náš mozek musí dneska za týden zpracovat tolik informací, jako mozky našich předků před sto lety za celej život.

Mladá generace se dnes dokáže soustředit jen dvanáct minut

Jsou technologie na vině i toho, že přepínáme z jedné věci na druhou a nedokážeme se dlouho soustředit?

Je to tak. Multitasking je překrývání dvou procesů, a to lidskej mozek neumí. On umí rychle skákat z jedné věci na druhou, ale když děláte něco k tomu, tak je to jako když nespíte 36 hodin. Vaše IQ jde dolů o deset procent, to jsou ohromný energetický rány. Bohužel, dneska se mladá generace vydrží soustředit dvanáct minut v kuse, což je tristní. Technologie pomáhají, ale my jsme se stali jejich otroky.

Mladí lidé prý dnes nemají moc pokory. Jsou opravdu tak „drzí“?

Jedna věc je bejt zdravě agresivní, dneska nestačí bejt jenom chytrej, je potřeba to taky ukázat, že na to má. A musí být zdravě ambiciózní. Globální propojenost znamená globální konkurenci, každej si konkuruje s každým. Pokoru vidím v tom, aby se nezbláznili. Často se stane, že mladej podnikatel vydělá nějaký peníze a koupí auta a všechno možný a najednou to celý zkrachuje.

Co pro vás pokora znamená?

Pokora říkám tomu, že si můžu zaplatit pět řidičů, ale jezdím tramvají a metrem a lítám v economic class. Nejde o to, že bych si to nemohl dovolit. Dospěl jsem k tomu jednak vlastní cestou a jednak tím, že jsem v jednatřiceti potkal nejbohatšího muže na světě a ten byl úplně normální. Dělal jsem v životě spoustu věcí, ale lidi, co mě znají dlouho říkají, že to jsem pořád já. To mi tady v Český republice někdy vadí, někdo vydělá pár milionů a dělá, že je mistr světa.

Foto: archiv Jana Mühlfeita

Mohlo by tě zajímat: