Návrhy ekonoma Jana Pavla z Fakulty financí a účetnictví na snížení
korupčního prostoru a zvýšení efektivity v oblasti vládních nákupů
mohou státu ušetřit ročně až 25 miliard.
Řekněme si nejprve prosím, co lze považovat za transparentní
zakázku a co už ne.
Transparentní zakázka je taková, ve které můžete zpětně všechny
učiněné kroky racionálně vysvětlit podle zákona i elementární
ekonomické logiky. To je základní atribut transparentnosti. U nás existuje
trochu zjednodušená představa, že transparentnost znamená totéž co
zveřejňování, ale to je nesprávné zaměňování principů. Nicméně
zveřejňování je předpokladem toho, aby bylo možné transparentnost
kontrolovat.
Čili to, že je zakázka otevřená, nestačí.
Ne. Dnes se veřejné zakázky většinou neohýbají porušením zákona
nebo zadáním jednomu zájemci bez výběrového řízení. Typicky je to nyní
tak, že se v zadání definuje nějaká vlastnost nákupu, která omezí
konkurenci. Kupujete například rentgen a řeknete, že jeho rameno musí mít
60 centimetrů, ale ve skutečnosti by vám stačilo i 50 nebo
80 centimetrů. Proti zákonu to není, ale výběr této vlastnosti nelze
ekonomicky zdůvodnit.
Jan Pavel také veřejné finance vyučuje na VŠE.
Máte jako poradce Petra Nečase z vaší spolupráce pocit, že by
se situace v této oblasti mohla pohnout správným směrem?
Vzhledem k zaneprázdněnosti pana premiéra zasílám primárně podklady
písemně, takže jsem ho viděl poměrně málokrát. Ale obecně zatím se
všemi doporučeními v oblasti veřejných zakázek premiér souhlasil.
Dokonce i v expertní skupině, kde se návrhy přetavují v paragrafy,
zatím nikdo se systémovými doporučeními problém nemá.
Existují nějaké odhady ztrát, které vznikají dražšími
nákupy skrze netransparentní veřejné zakázky?
Rovin ztrát je několik. Často se kupuje něco, co není potřeba. To není
problém zákona o veřejných zakázkách, ale toho, že úředníci a
politici neumějí říct, co vlastně potřebují. Další věc je, že
zadavatelé zakázky špatně vypisují, a proto se nehlásí dost firem.
V Itálii přišli na to, že takových zakázek je mezi předraženými
80 procent. A třetí rovina je, že když máte dobré zkušenosti
s nějakou firmou, tak si ji chcete příště najmout znovu. Jako politik či
úředník to ale legálně udělat nemůžete, a tak ten tendr ohýbáte, zde
ale ne kvůli penězům. Taky v tendru, kam se přihlásí jedna firma, máte
jistotu, že se neodvolá a nebude vás popotahovat po soudech. Ale samozřejmě
je tu i korupce za účelem vytáhnutí peněz. Existují zajímavé empirické
studie, které ukazují, že se ty peníze vytahují v drtivé většině na
financování politických stran a kampaní.
Umíte ztráty kvantifikovat?
Z mých výpočtů mi vyplývá, že v systému je neefektivita ročně asi
40 až 50 miliard korun. Když se nám podaří dostat do zákona všechna
naše doporučení, je pravděpodobné, že stáhneme časem ztráty asi
o 20 až 25 miliard.
Pokud by jediným kritériem byla cena, zlepšila by se
efektivita?
Kritérium ceny obecně vede k tomu, že se hlásí více firem. Dnes se
řada firem do tendrů nehlásí proto, že jsou podmínky často nepřehledné
kvůli měkkým kritériím jako kvalita nebo design a ty firmy z toho potom
mají dojem, že je zakázka cinknutá. Ale obecně řečeno, čím více
nabídek dostanete, tím nižší cenu vysoutěžíte. A v Česku to funguje
krásně, takzvaný konkurenční efekt vyprchává až kolem desáté nabídky.
Při průměrném počtu nabídek čtyři je tu proto ještě velký prostor ke
změnám a naštěstí se situace pomalu mění k lepšímu.
Šťavnatou zakázkou z poslední doby je tzv. Kalouskův ekotendr.
Považujete jej za transparentní?
Já jsem známý odpůrce ekotendru, protože je tam málo přihlášených
firem a tedy malá míra konkurence. Dalším nebezpečím je nezajištění
dostatečné kvality vyčištění lokality. Dosud se to dělalo tak, že stát
najal někoho, kdo znečištěnou lokalitu posoudil, a na řešení si najal
firmu, která to odstranila. V zájmu firmy bylo, aby posuzovatel dal hodně
přísné limity, protože to znamená taky hodně práce a tedy hodně zisku. V
„ekotendru“ je to ale tak, že jeho výherce si sám najde někoho, kdo to
posoudí a navrhne postup. V zájmu výherce proto je, aby posuzovatel
nařídil co nejmenší limity, protože on má vysoutěžený celkový balík
peněz a málo práce znamená málo nákladů a tedy vyšší zisk. Sice je tam
jako pojistka dohled České inspekce životního prostředí, ale ta na to
zdaleka nemá dostatečné kapacity.
