iList.cz » K70 pohledem Aleše

K70 pohledem Aleše

15. 1. 2004 | Aleš Novotný |

Už někdy vloni mě napadlo, že jsem ještě nikdy neběžel žádný dlouhý závod na běžkách. A protože všechno je jednou poprvé, rozhodl jsem se, že tohle moje poprvé bude právě letos a že to bude Krkonoššská sedmdesátka. Jedná se o 70kilometrový závod pětičlenných družstev. Mužská trať měří 70 km, ženská asi 25.

Původně jsem si myslel, že bychom mohli sestavit družstvo z nás extrémistů, ale nikomu z kluků kromě Karla se do toho nechtělo. Vaše chyba! Takže jsem se musel nacpat do družstva ve složení: Francesco, Gregory, Majkl (Čapek), jeho brácha Martin a navíc jako šestý s námi jel Karel. S nikým z nich jsem na běžkách nebyl, takže jsem moc netušil, jak na tom v porovnání s nimi jsem.

Holky se předvedly v lepším světle – na KPRce daly dohromady družstvo ve složení: Dáňa, Lenka, Móňa, Markéta a Evka. Teď už jim chybělo jenom vyřešit jak se do Špindlu dostat, kde tam bydlet a jak se potom dostat na vagón. Tak jsem jim nabídnul, že je odvezu svým autem a domluvím bydlení u známých na chatě, která je asi 7 km od Špindlu. Nadšeně souhlasily. Já byl taky rád, že nebudu muset jet sám a že mi budou naše krásné extremistky dělat společnost. To jsem ale ještě netušil, že jsou schopné během 3 dnů asi sedmkrát změnit složení jejich štafety, kde bude která bydlet, jak tam která pojede, jestli potom pojede na vagon nebo ne a kdy by se podle nich mělo v pátek odjíždět. Takže po hromadě SMSek a provolaných hodin odjíždíme v pátek z Jarova ve složení Dáňa, Lenka a Honza Novák, zbytek holek jel nějak jinak – už mě ani nezajímalo jak.

První překvapení mě čekalo při prezetaci ve Špindlu. Nebyl jsem si totiž úplně jistý, jak se naše družstvo jmenuje, a tak jsem se pro jistotu přeptal, jestli jsem tam jako jeden člen já. „Žádný Aleš Novotný tady není. Je tady jenom nějaký nabušený Aleš, to jste vy?“, pravila úřednice. „Cože!? Můžete mi to ukázat?“ A skutečně na přihlášce (kromě jmen ostatních 4) bylo napsáno Nabuscheny Aleš. Gregory totiž nevěděl, jak se jmenuji příjmením a nejspíš mu bylo líto pár korun, aby se mě zeptal…

Jak už to tak u bývá, když je start brzo ráno (startovali jsme asi v 8.10), sešli jsme se na poslední chvíli. Takže jsme se nestihli domluvit s Karlem, kde na nás počká nebo jak to s ním uděláme, což byla zásadní chyba, ale nepředbíhejme. Před startem jsem jenom stihnul pozdravit družstvo „Ekonom Praha Teachers Club“ ve složení: Pádivka, Stejsky, Libra, Fialka a Vaňous. Startovali asi 4 min. před námi.

Druhé překvapení mě čekalo hned po startu. Francesco totiž vyrazil úplně zběsilým tempem. „Kur.. drát do čeho jsem se to zase nakýbloval? Jestli jsou takhle našlapaný všichni, tak se z toho asi pos..“, blesklo mi hlavou a vyrazil si svým tempem do prvního asi deseti kilometrového kopce. Asi po 15 minutách jsem ale Francesca předbíhal a on nevypadal vůbec dobře. Myslel jsem si totiž, že z nás bude nejrychlejší a celý závod nás potáhne, ale opak byl pravdou. Jak vyšlo najevo u horní stanice lanovky na Pláně (třetí překvapení!) nebyl na tom zdravotně zrovna nejlíp (přechodil nějakou chřipku nebo co) a věděl, že v tomhle stavu nemá šanci ten závod dokončit.

Tak co teď? Shodli jsme se, že musíme dohnat Karla a dát mu Francescovo číslo. Ale kde vůbec je? Jak moc může být před námi? Francesco tvrdil, že to ještě chvíli vydrží, abychom mohli procházet společně kontrolami a nediskvalifikovali nás. Vydržel to dalších asi 10km, ale pak to u Pražské boudy vzdal – opravdu nevypadal dobře. Tak jsme vzali jeho číslo do kapsy a hurá za Karlem! Dojeli jsme ho až na 40tém kilometru znova u Pražské, kde se cpal tatrankami na občerstvovačce a divil se, kde jsme. Jel si prostě pořád svým tempem pár minut před námi. Jednou kontrolou jsme bohužel museli projet jen ve čtyřech, ale jak se nakonec ukázalo, tak nás nediskvalifikovali. Těchto 40 kilometrů, co jsme se snažili dohnat Karl,a jsme se postupně pořád vzájemně předjížděli s teamem učitelů–pak už jsme jim ujeli. Někteří vypadali naprosto v pohodě, jiní podstatně hůř – dokonce mi někdy ani neodpověděli na pozdrav… Jistě pochopíte, že sem nepíšu, kdo na tom byl špatně, ale každý asi tuší, že Vaňous to nebyl. Stejně ale mají můj obdiv, že byli schopní tento závod absolvovat a to (podle mého názoru) ve slušném čase.

Zbytek závodu jsme ujeli víceméně pohromadě a víceméně v klidu. O poslední zdržení jsem se postaral já. Dojezd do cíle byl totiž po modré sjezdovce, která byla už tou dobou dost boulovatá a já jsem jednu takovou větší neustál a fantastickým způsobem se rozsekal. Takže na mě kluci museli před cílovou čarou asi 15 vteřin čekat, za což se omlouvám. Snad jim to čekání zpříjemnily členky ženského družstva, které měly už dávno po závodě a nadšeně nás vítaly.

U guláše od pořadatelů pak vyšlo najevo, že jsme parta pitomců (poslední překvapení), protože Karel, stejně jako já s Martinem, jsme u sebe měli telefony a nikoho z nás nenapadlo Karlovi zavolat, aby na nás počkal…

Pak už nás čekalo jenom–přesun na chatu, osprchovat se, zabalit, naložit věci do auta, odvézt Honzu do Jilemnice a cesta do Kořenova na famózní večírek. Ale o tom by mělo být už Dobrákovo vyprávění.

Trocha čísel na závěr:

Náš team SK Buřany: Čas v cíli 5:49:19, což znamenalo 77. místo

Učitelé–Teachers club. Čas v cíli 6:09:18, což znamenalo 87. místo

Startovalo asi 170 teamů.