K70 pohledem Dáni

16. 1. 2004 | | Sport

Myšlenka účasti dámského družstva na Krkonošské sedmdesátce se zrodila ve sportovně optimistické náladě na kurzu Kápeerky. Jméno našeho týmu Lyžtičky z KPR pak spatřilo světlo světa při brainstormingu v žižkovském Sklepě. Tam jsme také vymyslely všechno podstatné, zbývalo několik drobností jako doprava a ubytování. Na tréninku jsme se nadšeně vrhly kolem krku Alešovi, který nám nabídl pomoc.

Myšlenka účasti dámského družstva na Krkonošské sedmdesátce se zrodila ve sportovně optimistické náladě na kurzu Kápeerky. Jméno našeho týmu Lyžtičky z KPR pak spatřilo světlo světa při brainstormingu v žižkovském Sklepě. Tam jsme také vymyslely všechno podstatné, zbývalo několik drobností jako doprava a ubytování. Na tréninku jsme se nadšeně vrhly kolem krku Alešovi, který nám nabídl pomoc. Pak následovaly dva týdny domlouvání těch maličkostí. Je pravda, že různé závěry z naší intenzivní komunikace přicházely a odcházely i několikrát denně, ale je také pravda, že se naše družstvo do Špindlu ke startu nakonec opravdu dostalo. Ještě jsme jen musely vyřešit, jak nahradit nenahraditelnou nemocnou Evku. Vlaďka, která jela sedmdesátku s chlapama a účast v našem dreamteamu odmítla, nám doporučila ségru Janu.

Před startem jsme povzbuzovaly pobledlé účastníky mužských týmů a pak už samy vyrazily do prudkého svahu, jehož sklon se dalších asi dvacet kilometrů příliš neměnil. Mé oblečení bylo naprosto nevyhovující, po zhruba 300 metrech mi na čele svítila kontrolka „přehřáto“ a já obvazovala kusy oděvu kolem pasu. Ale podle rudých okolních tváří jsem s problémem tělesné termoregulace nebyla sama. Zachraňovala nás Markéta s camelbagem. Jana, rozená Vrchlabačka, si občas nějaký kopec vyjela a pak zase sjela a pak zase vybruslila a tak udržovala naše družstvo pohromadě a v dobré náladě. Móňa prokázala svoji připravenost a pro paní, která si vymkla koleno, přivolala mobilem Horskou službu. Číslo na záchranku už měla v telefonu uloženo předem! Na občerstvovačce u Srubu jsme se napapaly tatrankama a nalily čajem a mulťákama. Fialový drink Lence zachutnal a tak si dala ještě jeden. Jak se na něj ale těšila, ztratila kontrolu nad svoji stabilitou, podjely jí lyže a za hlasitého aaaaaa vyprázdnila obsah svého kelímku elegantním obloučkem kolem sebe. Užaslý pán občerstvovák jí bez protestů vydal další drink, který už tentokrát Lenka nalila do žíznivého těla. A pak už se jelo dolů. Jak jsme ale zjistily, moc velký zkopec taky není výhodou, obzvlášť když je umrzlý. Z jednoho takhle vypečeného svahu se mělo prudce odbočit doprava. Jakpak můžu odbočit, když nemůžu zatočit! Abychom neriskovaly zlámané končetiny, brzdily jsme s Lenkou opatrně, přejely zmíněnou odbočku a pak jsme to musely ťapkat zpátky nahoru. Modrá sjezdovka ve Špindlu byla posledním prubířským kamenem našeho lyžařského umění. Já jsem jako zdolávací techniku volila bezpečný sjezd po zadku. Jenže to moc nejelo a navíc jsem se pak nemohla zvednout, takže jsem se tam chvíli jen bezmocně válela. Holky už na mě čekaly dole a povzbuzovaly mé sjezdařské snahy. Pocit v cíli byl radostný! Převažovaly pozitivní dojmy z dobře vykonané práce, týmové sounáležitosti a taky vidina těstovin s masíčkem a svařák a druhý svařák a …. . Umístění na 24. místě z 35 jsme zhodnotily jako velmi dobré, s tím, že příští rok odstraníme některé rezervy, konkrétně já zlepším svou techniku sjezdu.

Po občerstvení a ve výborné náladě jsme se věnovaly společenským povinnostem, jako fandění v cíli, sledování průběžných výsledků, svařáku a také obhlídce mužských týmů. Tolik zážitků za pouhou sobotu! A to nás ještě čekal vagón v Kořenově. Cestou tam jsme s Lenkou musely na Aleše použít ženskou zbraň. On totiž chtěl večeři nechat až do Kořenova, ale my už jsme hlady šilhaly, takže jsme ho o nutnosti pořádné večeře přesvědčovaly slzami a nářkem. Aleš, jako správný muž, našemu kvílení po chvilce rád podlehl. A s plnými bříšky už jsme byli připraveni na další, tentokrát vagónová, dobrodružství.

Mohlo by tě zajímat: