Pokud hledáte vzrušení a všechny hory Balkánu už máte prochozené,
můžete zkusit vyrazit do údolí. Nebo lépe, do kaňonů. Takřka uprostřed
Černé hory, poblíž nevýznamného městečka Šavnik, se v nadmořské
výšce asi 1000 metrů nachází lákadlo pro dobrodruhy z celé Evropy.
Nevidio je poslední zdolaný
kaňon Evropy; jeho dno bylo „dobyto“ až v roce 1965 po několika
nezdařených pokusech. Kaňon vyhloubila do země malá říčka Komarnica,
pramenící vysoko v pohoří Durmitor. Slovo „Nevidio“
znamená neviditelný, nebo neviděný, což je vlastně docela odpovídající
název. Hloubka kaňonu se pohybuje mezi 100 a 400 metry a v některých
místech se jeho stěny zužují až na pouhý metr. Na jeho dno se nedá
z povrchu dohlédnout. Nedosáhnou sem tedy sluneční paprsky, a kde není
slunce, není ani světlo ani teplo. Teplota vody tak jen málokdy přesáhne
sedm stupňů, nezáleží na tom, jak je venku.
Pohled z vrchu vám jen málo řekne, co
můžete čekat na dně. Stěny se klikatí a proláklina je úzká tak, že
stěží dohlédnete do poloviny. A když kolem vás praží slunce, jen
málokoho napadne, jaká zima může čekat dole na dně. Pokud ale po pohledu
dolů opravdu toužíte a nepatříte mezi ty, kteří by si chtěli ledové
vody zkusit na vlastní kůži, můžete sestoupit k vesničce Duži a tam
nahlédnout z mostu, který se nad Komarnicí klene. Lepší výhled se na
kaňon najít nedá.
Řada místních i zahraničních agentur
z blízkých i vzdálenějších měst pořádá do Nevidia výlety a tak se
většina odvážlivců vydává do hlubin s místními průvodci. Možné je
to ale i bez nich. Poplatek za vstup je symbolické euro a od hlídače se
člověk dozví, že délka je tři a půl kilometru a cesta zabere dvě až
tři hodinky, plus nějakou tu hodinku na cestu zpátky.
Neopreny a přilby jsou nutný základ, bez
kterého by do kaňonu neměl sestoupit nikdo. Podchlazení a padající
kamínky můžou sestup kaňonem zcela znemožnit a nahoru se pak dostává
špatně. Vedle nejnutnějšího se může hodit sedák, lano a házečky –
to pro případ. A proteinové svačinky nezapomene snad nikdo.
První seskok je poměrně malý, asi
třímetrový a narazíte na něj krátce po vstupu do Nevidia. Seskok je kvůli
síle valícího proudu jen jednosměrnou cestou. Je to chvíle
rozhodování – pokud skočíte, není cesty zpátky. Voda je studená a
světlo tu není. Jen vysoké skály a tma. Když skočíte, ledová voda se
navalí pod přilbu a za krk, a vám nezbývá, než plavat dál, než se proud
zmírní a hloubka zmenší a vy zase dosáhnete na dno.
Dále v kaňonu jsou mělčiny prokládány
hlubokými vodami. Padesát metrů plavat, skočit nebo přelézt, chvilku si
zabrodit, pak zase padesát metrů zaplavat. A tak dál. Jeden z bodů cesty
je noční můrou každého klaustrofobika. Místo, kde se skočit nedá,
protože z vody trčí děsivé, ostré kameny. Pokud s sebou nemáte
průvodce, je toto chvíle, kdy se začínáte uvazovat do sedáku. Pokud ho
máte, nebo ho tu náhodou potkáte, ukáže vám, že seskok lze obejít malou
skulinou ve zdi. Když se tudy protáhnete, pod vámi je jen černá tma.
Zapřete se rukama a nohama a snažíte se nahmatat na co stoupnout. Je nutné
si sundat batoh, protože průlez je tak úzký, že se sem prostě nedá vejít
s batohem na zádech. Pak se na chvíli zdá, že jste dole, ale ne. Cesta vede
do další štěrbiny a pak přes vodopád dolů.
Jako odměna za tímto malým peklem čeká
pravé, nefalšované denní světlo. A pak, nedaleko napravo, pravý,
nefalšovaný konec.
Nejhorší je zima. Když má na sobě člověk
dlouhý neopren, nejlépe trochu silnější, není to tak zlé. Krátké
neopreny jsou tou horší volbou. Nevidio, to není jen nenáročná turistika, ale není až tak
nebezpečné a zvládne to i člověk, který s kaňoningem nemá zkušenosti.
Co ho ale dělá obtížným psychika. Úzké skály, tma, zima, napětí,
únava a nemožnost návratu dokáží nahlodat i zkušené jedince. O to je
ale krásnější návrat nahoru, za sluncem a teplem a pomyslné odškrtnutí
si v notýsku: Nevidio: splněno!
Autorka píše pro CK Mundo, která nabízí poznávací dovolenou
v Černé Hoře
Čtěte také:
