Je uplakaný zářijový večer. Doby, kdy ještě v deset bylo světlo a spát se chodilo až k ránu, jsou dávno ty tam. Ručička hodinek ukazuje za pět minut dvanáct. Právě ten správný čas si sednout ke článku, který se má odevzdat do půlnoci.
Je uplakaný zářijový večer. Doby, kdy ještě v deset bylo světlo a spát se chodilo až k ránu, jsou dávno ty tam. Ručička hodinek ukazuje za pět minut dvanáct. Právě ten správný čas si sednout ke článku, který se má odevzdat do půlnoci.
Na stole mi stojí nezbytný hrnek kávy, bez toho se přece psát ani nedá. Kurzor myši mi nervózně bliká na prázdné obrazovce, v hlavě myšlenek spousty, ale na papíře ani jedna.
Prázdniny se letos opravdu vydařily – ani jednou jsem nevytáhla paty ze své rodné dědiny, a tak téma ohledně ciziny nepřipadá v úvahu. Minutová ručička se nezadržitelně blíží ke dvanáctce. Ale co, stejně jsem editorka, tak si malé zpoždění můžu dovolit. Káva došla, musím si skočit ještě pro jednu, jinak nic nevymyslím. Pomalu se pohoupu na židli – tak co bych dneska asi tak mohla napsat? Zamyslím se a vzpomenu si na svoji alma mater, ze které už brzy vytáhnu paty (tedy alespoň doufám!) a vzhůru do tvrdé reality. Ne, že bych během studia té reality neměla už tak hodně, ale pořád to ještě nebylo to pravé ořechové.
Tak si tak říkám, co mi z té školy bude v budoucnu asi chybět. Že by to byly dlouhé fronty na obědy a nesmyslné řady? To určitě ne, vždyť přeci do menzy nechodím a když tam jednou zavítám, nestačím se divit a moji čtenáři taky. Určitě mi bude chybět honosná Rajská budova. Ty její skleněné schody, věčně nefungující automaty nebo tajemná světla, která se nějakým prapodivným způsobem rozsvěcejí a zhasínají. Ale dost kritiky, můžu být ráda, že jsem si mohla alespoň párkrát zkusit učit se v tak krásné budově. A také můžu být ráda, že jsem si mohla vyzkoušet tolik proklamované evropské kredity. Mám na ně sice svůj vlastní názor, který mnohým z vás nevoní, ale to už je nyní jedno. Doufám, že vám všem se v nich studuje dobře a jste s nimi nadmíru spokojeni. Pokud ano, určitě vám to přeji.
Ještě než definitivně opustím brány VŠE podobně jako paní Kateřina v propagačním videu na již zmíněnou Rajskou budovu, chtěla bych poděkovat všem dívkám, slečnám a vdaným paním, které se pohybují po chodbách VŠE. Toliko módních kreací a slušivých outfitů jsem ještě neviděla. A myslím to opravdu upřímně. Po dlouhé době jsem zase zavítala do školních prostor a připadala jsem si jako na přehlídkovém mole v Miláně nebo Paříži. Ovšem děvčata, dávejte si pozor, ať ty kraťounké sukýnky a hluboké výstřihy nenosíte na zkoušky. Můžete skončit nejen se špatnou známkou v indexu, ale také s žalobou na krku. Učitel si totiž může mylně myslet, že ho svým vyzývavým oblečením jdete provokovat. A jestli na vás dělá smyslné pohledy, tak to se vám určitě jen zdálo.
Když si teď čtu po sobě svoje řádky, říkám si, že to je ale pěkný blábol. Ale co, alespoň nezklamu svoje čtenáře. Ti totiž pod mým jménem stejně nečekají nic jiného.
